Peklo a ráj Thajska (2. díl)
Pokračujeme na zajímavé plavbě Jiřího Sochora v thajských vodách. Jeho charter se rozhodně lišil od běžných plaveb, na které jsme v Evropě zvyklí. Navíc bylo vedro. Pekelné vedro…
Raymond trval na tom, abychom vypluli až druhý den. Že nám na zítra objedná taxi na nákupy. Asi bylo vidět, jak nás to vedro vzalo…Taxi jsme odmítli. Obchoďák Makro byl jen 2 kilometry daleko. Nechápavě kroutil hlavou. Ještě nám doporučil, ať se nepokoušíme něco vařit, že místní kuchyni nepřekonáme.
V obou případech měl pravdu. Dojít v tom vedru 2 km je nadlidský výkon. Za vesnicí nám stavěla auta, jestli se nám něco nestalo a nabízela odvoz. Ve stínu 35, vlhkost skoro 90 a v noci se ochlazuje na 29 … Dali jsme to, ale s vypětím všech sil. Organismus se v tom teple a vlhku nechladí ani potem a občas cítíte, že vám vypíná mozek…Už abychom vypluli.
A jídlo? Čím obyčejnější restaurace (spíš chatrč) a levnější jídlo (v průměru 100 bht- 66 Kč), tím lepší. Vyhněte se restauracím, které nabízí i evropská jídla. Neumí tam vařit. Autentická thajská kuchyně je úžasná a jenom nechápu, že v tom vedru mají vše tak čerstvé. Naše nákupy se tak smrskly pouze na vodu, džusy, led (hodně ledu) a gin v obchodech Seven/Eleven, které jsou levné a klimatizaci mají nastavenou proklatě nízko. Pouštět lednici na lodi nemá smysl. V tom vedru to stejně neuchladí a jen vyrábí další teplo.
Ale konečně máme led, vody džus i gin na palubě a můžeme vyplout. Ještě se rychle zchladit v moři. No zchladit, moře má 33° s viditelností max. 1m. Skočím z lodi do vody a hned mám pocit, jako by mě žahla kopřiva. Asi jak jsem byl zpocen. Je divné, že se nikdo nekoupe... No, nežijí zde sice žádní predátoři, kteří by vám ukusovali končetiny, ale jsou zde medúzy, na které je třeba dát si pozor. Takové miniaturní, které jen trochu štípou, ale mohou se tu vyskytovat i smrtelně jedovaté. Ale to jsme ještě netušili.
Raymond nás vybavil vlastním „pilotem“, což jsme ocenili. Jsou v něm popsána vhodná místa ke kotvení a navrhnuty trasy pro týdenní plavby po ostrovech. Fouká letní monzun z JZ až Z a tak všechna kotviště jsou na východních stranách ostrovů. Na opravdovou pevninu se v této oblasti víceméně nedá dostat, protože moře je u pevniny pro plachetnice mělké.
Plán je následující – jedeme na jih a pak se uvidí. Vyplouváme ze zátoky Bo Phut na severu a po východní straně ostrova míříme na jih. Podle Windy fouká krásný stabilní monsun 10-15 kn. Bočák. Taky to tak cítím.
Už po 10 NM se vyvazujeme na červené bójce v Choeng Mon . Krásná, dobře chráněná zátoka, kde je na bójkách asi 5 plachetnic a 2 katamarany. Vše prázdné. Červené boje jsou veřejné, ale právě proto je vždy vyzkoušejte. Proti Bo Phut je to tady výrazně útulnější a klidnější. Vlastně tu skoro nikdo není, hospůdky jsou ale otevřené. Po úžasné večeři a pár koktejlech (Mai Tai, Mojito á 99 thb) jdeme spát na loď. Už se ochladilo je jenom 30. Asi 200 m od pláže je obchod 7/11, Směnárna, Amazon – hodně ledová kavárna a půjčovna dvou skoro nových skútrů Honda Click 160 (půjčovné 600 thb/den).
Ráno po snídani (mango stick rice a ledové kafe – a opravdu nemá cenu se tu pachtit a zkoušet něco vařit) míříme – na jih. Když se kouknete na mapu, vidíte, že se dá plout právě jen na jih nebo na sever a to vždy na západní monzun – tedy v létě, v období dešťů. A to je zvláštní – zatím nepršelo a za celých 14 dní nám bude pršet jen 2x. Jak pravil Raymond, vysoké hory na pevnině mraky rozeženou a na ostrovech pak neprší. Dokonce nám dorazily dvě SMSky ať šetříme vodou, že ji opravdu nemají. Pláštěnky máme tedy zbytečně.
Foto Jiří Sochor
Mangrove...
Raymond nám ráno a večer na WhatsApp posílá předpověď počasí včetně přílivu pro danou oblast. Rozdíl hladin se pohybuje okolo 40-60 cm, čili nic dramatického. Míříme na malý ostrůvek Koh Taen 2 míle pod Ko Samui a na týden naposledy vidíme jiné plachetnice… Po 19 NM kotvíme v severní části východní pláže. V navigaci jsou podél celé pláže korálové útesy asi 0,5 míle do moře. Na hladině ani pod hladinou (viditelnost skoro nulová)vidět nejsou a tak házíme kotvu dostatečně daleko na 6 m. V útesu jsou 2 vybagrované značené cesty na břeh pro dinghy. Na východní straně jsou dvě restaurace, na západní jedna. Všechny jsou jakoby opuštěné, ale když přijdete, jídlo i pití vám udělají. Jednoznačně nejlepší je ta na severní straně východní zátoky. Koupání nanic, protože voda je zde, jako v celé oblasti, neprůhledná. Pořád vás něco štípe a otírá se o vás a to fakt moc příjemné není. Ostrůvek je ale nádherný, až romantický a stojí za návštěvu. Kromě 3 restaurací a celkem pěti jejich zaměstnanců, či majitelů, tu byli ještě 2 mladí Němci a jeden Francouz ve středním věku (večer seděl s lahví rumu a kýblem ledu) – ti bydleli v bungalovech. Opuštěná a zchátralá nemocnice nebo léčebna, na západní straně rozsáhlé mangrove s naučným chodníkem a v džungli divoká prasata a vodní buvoli. Večer netopýři. Na kotvě jsme tu byli 2 noci.
Třetí díl zítra.