Ztroskotání
Na první pohled nepochopitelné věci se dějí. A podíváme-li se detailně na situaci, která k nehodě vedla, nakonec se vše až tak nepochopitelné nezdá. Alespoň v tomto případě a v mých očích.
Před lety jsme s kamarády převáželi krásnou a bytelnou hliníkovou jachtu z německé Rujany do holandského Harlingenu. Bylo to někdy v polovině října. Tedy chladno, nevlídno a dlouhé noci.
Projeli jsme Balt, Kiel kanál a nocí jsme se pak hnali mezi poli větrných elektráren v severním moři. Nad ránem jsme se blížili k průlivu mezi ostrovy Terscheling a Vlieland. Tímto místem jsme měli vplout do mělkých vod Waddenzee.
Waddenzee
Toto moře mezi frískými ostrovy a pevninou je spíše než mořem takovou rozlehlou bažinou. Jirka Brožek by to asi nechtěl slyšet, ale vody je tam málo, zato bahno všude. No a tímto bahništěm se klikatí hlubší kanály, takové řeky, kterými je možné proplout. Vše je samozřejmě velmi dobře vybójkované.
Brandaris Race
Jednou za rok se koná ve Waddenzee závod historických plachetnic. Jmenuje se Brandaris Race. Účastní se ho určitě více než 60 historických plachetnic nejrůznějších tvarů a velikostí. Závod startuje v Harlingenu a cíl je na ostrově Terscheling. A startuje se v říjnu. V sobotu v polovině října. Tedy přesně v tu sobotu, kdy jsme připlouvali do Terschelingu.
Mezi ostrovy
Po osmé hodině ranní jsme se blížili k úžině mezi Terschelingem a Vlielandem. Start motoru probudil všechny na palubě. Dolů šly plachty a na motor jsme začali vplouvat mezi ostrovy. Ještě pořádně sbalit plachty, ty už nebudeme potřebovat, autopilot a zamířili jsme si to šedivým ránem do vybójkovaného kanálu směřujícího do Harlingenu.
Následovala dvouhodinová spíše méně zajímavá plavba hnědošedými vodami vybójkovaného kanálu mezi hnědošedými mělčinami kolem. Obloha byla, jestli si dobře vzpomínám, šedivá. Prostě takový odstínově vyladěný den.
Dvě hodiny plavby na motor, nic se neděje. Před jedenáctou se blížíme do poslední vybójkované zatáčky před Harlingenen. A proti nám hejno starých plachetnic. Velké hejno, přes 60 lodí se žene přímo na nás.
Závodu Brandaris Race jsem se jednou zúčastnil, proto mi hned došlo, co se to na nás žene. A také jsem věděl, že tato flotila si nedělá starosti ani s tím, kde je kanál vybójkovaný a kde ne. Znají to tam.
Plujeme v plavební dráze a držíme se v pravé polovině. Vybójkovaná dráha zde dělá takové esíčko. Pravidla jsou jasná, máme se držet vpravo. Proto mířím blíže k zeleným bójím.
Jenomže holandským mořským vlkům je vše jedno. Závodí. Tedy jako bych tam nebyl. Zkracují si dráhu. Všech 70 lodí pluje kolem zelených bójí, dobrá třetina dokonce mimo plavební dráhu.
Zdroj Cmap
Snažil jsem se uhnout flotile závodníků.
Vidím, že můj úmysl dodržovat pravidla mě žene do nebezpečné skrumáže. Trvat na svém se mi zdá neudržitelné. Ještě je trochu času, dávám tedy plný plyn a křižuji plavební dráhu napříč, až k červeným bójím.
Kolem už proplouvají nejrychlejší závodníci, menší lodě mimo plavební dráhu, největší se drží uprostřed dráhy. Já se jim stále snažím dostat z cesty. Obdivuji lodě, které plují proti nám, a do toho si kontroluji, abych se nedostal mimo dráhu, za červené bóje.
Nesledoval jsem mapu. Tu jsem vynechal. Držel jsem se uvnitř vybójkované plavební dráhy. Říkal jsem si, že jsem v bezpečí, jsem-li mezi bójemi. A pak jsem sledovat lodě plující kolem nás. A stále ještě jsem měl zařazený plný plyn, ten jsem ještě nestihl stáhnout.
Sleduji plachetnice, sleduji červené bóje, chystám se stáhnout plyn.
Rána! Loď poskočila, ještě jednou. A stáli jsme, já naražený na kormidlo.
V první chvíli jsem nechápal, co se stalo. Byl jsem jako ochrnutý šokem a bezmocí. Kamarád zatím skočil do podpalubí, aby zkontroloval zatékání do trupu kolem kýlu. Šlo o bytelně postavenou loď, u kýlu nic. Proražení trupu odhalila až kontrola na zádi u kormidel. Osa jednoho kormidla byla ohnutá a horní část kormidla prorazila do trupu díru.
Naštěstí součástí závodu jsou také holandští záchranáři KNRM, kteří připluli a náš problém začali řešit ponorným čerpadlem, které stačilo přítok zvládnout.
Kamenná zeď
Jak jsem již napsal dříve, celé Waddenzee je mělčina a bahno. Až na místo před Harlingenem, kde jsme ztroskotali. Zde je kamenná zeď, která vymezuje plavební dráhu. Řada bójí jsou tyče uprostřed této zdi. Uprostřed. Nikoli na kraji. Kdybych se podíval do mapy, viděl bych to. Takto jsem si na to musel sám přijít.
Narazil jsem na snad jediné šutry na celém pobřeží Holandska. Vybral jsem si to nejlepší místo…
Podle záchranářů jsem však nebyl první...