Umět, nebo neumět? Virtuos, či analfabet?
Volvo Penta představilo motorák, který zajede do místa v maríně sám. Mohutná reklamní show amerického stylu s velkohubými řečmi. Je toto cesta do budoucnosti? Bude technika řešit to, co se odmítáme naučit?
Jedni vidí v samořízení lodí v marínách budoucnost. Já jsem k tomu skeptický. Nelíbí se mi to. Proč? Protože je to další krok k erozi dovedností jachtařů. Protože je to další krok k přitažení ještě širší veřejnosti (naprosto neochotné podřídit se pravidlům a zvyklostem) na moře. Protože je to cesta, jak se moře stane zase o trochu nebezpečnější vlivem lidského faktoru. Protože každá další jednotlivá technika na lodi je jen dalším krokem ke snížení spolehlivosti celku.
Pojďme se podívat na jednotlivé argumenty detailněji.
Eroze dovedností
Jachting je pro většinu jachtařů koníček. Součástí koníčku je, že se v něm zlepšujeme, protože nás to baví. Když se dáte na tenis, chcete v něm být lepší, ne? V jachtingu to funguje jen u někoho. Velká část lidí plujících na moři jen hledá cestu, jak vše udělat jednodušeji. Neumí navigovat bez GPS, neumí vytáhnout plachtu a zarefovat bez rolování a neumí zajet do přístavu bez příďového propeleru. Brzy nebudou umět zajet do přístavu bez joysticku. To rozhodně není cesta k dokonalosti. Je to podobné, jako byste si šli zahrát oblíbený tenis a celou dobu seděli u piva. Místo vás by hrála mašina. Která to umí lépe.
Všichni na moře
Rozvoj jachtingu samozřejmě umožnil, aby se tímto sportem živilo mnohem více firem (platí to i o LN). Má ale i svá velká negativa. Na moře vyplouvají lidé, kteří tam nemají, co dělat. Jedni proto, že v prvním silnějším větru ztroskotají a druzí proto, že nejsou ochotni dodržovat pravidla a zvyky. Širokou veřejnost do jachtingu dostalo rozšíření GPS a mapových plotterů. Bez nich by se nenašlo tolik lidí, kteří by byli ochotni vyplout, kteří by byli ochotni se naučit navigaci. Byl by to menší kšeft, ale na moři by bylo klidněji, bezpečněji a lidé si pomáhali (zřejmě jsem staromilec).
Kdo další se vrhne na moře, až nebude nutné zajíždět do přístavu? Co nás na moři čeká?
Snížení spolehlivosti
Máte jednoduchou plachetnici. Bez motoru. Může se vám roztrhnout plachta, zlomit stěžeň. Přidáte motor. Počet možných závad narostl mnohonásobně. Zavedete na lodi elektřinu. Další těžko vyčíslitelný zdroj poruch. Lednice, pračka, klimatizace, elektrické vinšny, příďový propeler… Návštěvy techniků na palubě jsou čím dál častější.
Nyní přidáte sofistikovaný systém čidel, ovládacích prvků, počítač a nevím co ještě. Složitý program. Stačí, aby počítač zamrzl a nikam nejedete. Co se bude dít dále? Budete čekat na restart?
Pokud vám vypoví službu automobil, můžete ho odstavit na krajnici. U lodě to nejde. Dokud ji nevyvážete, stále se někam řítí. Není možné zaparkovat a zavolat servis. Alespoň to není možné vždy.
Cena
Samořiditelná auta zvolna propadají mezi stále širší veřejnost. Jsou drahá, ale jejich cena bude rychle padat. Aut jsou milióny a cena technologie padá s množstvím vozů, které jí jsou vybaveny.
Lodí je řádově méně. A lodí, které budou technologií samořízení vybaveny, bude ještě o mnoho řádů méně. Cena tedy zůstane vysoká. Těšit se mohou jen nejmovitější.
Zaplatit systém, nebo školení?
Je zajímavé, že často jsou majitelé jachet ochotni zaplatit nemalé částky za systémy, které jim usnadní manévrování. Přitom by stačilo zaplatit jen zlomek učiteli, který je za týden naučí s lodí tančit na místě.
Je tedy v případě manévrů v přístavu řešením technologie, nebo virtuosita skippera? Já si myslím, že dovednosti ani technologie nenahradí. Počítač v našem mozku nám umožňuje, naučit se ovládat i veliké jachty. To je cesta k virtuositě, která nám udělá radost, na kterou budeme hrdí. Technika je jen něco, co si může kdokoli koupit, co je nespolehlivé, nákladné a zbytečně složité.