Účet za odpad: rybí skolióza a neplodnost
Lidé si navykli vnímat světový oceán jako velké zařízení na recyklaci odpadu. Různý odpad se v mořích rozkládá různou dobu. Například plast, kterého je v moři dostatek na vytváření ostrovů, se v moři rozkládá desetiletí, ba staletí. Míru škodlivosti plastového a gumového odpadu na mořský život zkoumal norský projekt MicroLEACH. Jaké jsou závěry?
Plasty, kterými se tak rádi obklopujeme, obsahují řadu chemických přísad. Ty se při setrvávání ve vodě vyluhují, přičemž tolik nezáleží na tom, v jaké fázi je rozkladný proces. Vědci se v rámci projektu snažili zjistit, nakolik je tento proces škodlivý.
„Sledovali jsme účinky chemických přísad v plastech na mořské organismy. Během prvního screeningu jsme zkoumali dvě skupiny mikroorganismů - bakterie a mikrořasy, neboli fytoplankton. Poté jsme pracovali s vajíčky a larvami tresky obecné,“ říká Lisbet Sørensenová z norské organizace SINTEF Ocean zapojené do projektu.
Studie se zaměřila na padesát běžných předmětů, jako jsou mikrotenové sáčky, jednorázové kelímky, rukavice na mytí nádobí, dětské hračky a balónky, ale i na granule používané při výrobě pneumatik. „Zařadit do studie také některé předměty z gumy se ukázalo jako správné rozhodnutí,“ pokračuje Sørensenová.
Nikoli neškodný přírodní kaučuk
Norská vědkyně dále uvedla, že překvapením pro všechny zúčastněné bylo velké množství chemických látek, které nebylo možné s jistotou identifikovat, protože nebyly uvedeny v zavedených indexech látek. To nám říká, jak málo toho víme o složení mnoha výrobků denní potřeby, které máme neustále kolem sebe,“ dodává výzkumnice.
Hlavní vědecký pracovník v SINTEF Ocean Andy Booth, který se dlouhodobě zabývá dopadem mikro- a nanočástic na mořské prostředí, vysvětlil, že cílem výzkumu bylo zjistit, jak toxické jsou chemické přísady ve standardních výrobcích dostupných na norském trhu. „Zjistili jsme, že nejhorší dopad na mikroorganismy měly výrobky s velkým podílem kaučuku. To bylo překvapiv už proto, že surový kaučuk je považován za čistě přírodní surovinu. Zjistili jsme však, že patří mezi látky, které byly pro námi zkoumané mikroorganismy nejtoxičtější,“ říká Booth.
Nejzhoubnější podle něj byly chemické látky, které se vyluhovaly z gumových rukavic. (Za Lodní noviny dodáváme, že to vrhá zcela nové světlo na mytí nádobí.) Ty nejškodlivější látky byly nalezeny ve čtyřech z padesáti testovaných výrobků - v rukavicích na mytí nádobí, v pneumatikách, v gumových balóncích (!) a jednorázových rukavicích.
Chemikálie horší mikročástic
Další část projektu zahrnovala vystavení embryí tresek a čerstvě vylíhlých larev mikročásticím plastů a chemickým látkám identifikovaným v plastech. „Zjistili jsme, že některé chemické látky přímo brání líhnutí vajíček, zatímco jiné mají na larvy zásadní fyzikální účinky. U larev se vyvinuly deformace páteře, které připomínaly to, čemu říkáme skolióza,“ poznamenává bioložka SINTEF Stefania Piarulliová.
Výzkum se také zaměřil na to, zda jsou větším problémem fyzické mikročástice plastu, nebo chemikálie, které se z nich uvolňují. Vědci proto porovnávali účinky částic a chemikálií zvlášť a zjistili, že chemikálie jsou pro vznik toxického účinku podstatnější. „Vyvinuli jsme novou metodu 'čištění' mikroplastů od všech stop chemikálií,“ vysvětluje Piarulliová a dodává, že samotné fyzické částice neměly žádný toxický účinek, pokud neobsahovaly chemické příměsi.
Závěr výzkumu tedy zní, že ne všechny typy plastů jsou toxické. O míře toxicity rozhoduje kombinace různých příměsí ve složení, přičemž nejhorší výsledky vykazují výrobky z elastických plastů. „To znamená, že je možné snížit toxicitu řady výrobků pouhou volbou alternativních kombinací polymerů při výrobě,“ uzavírá Andy Booth.