Příběh z Atlantiku
Plujete druhý den na Atlantiku ostrou stoupačku, vítr 35 uzlů a vlny jako kráva. Končí vám šichta za kormidlem a odcházíte vzbudit dalšího na hlídku. V podpalubí uklouznete a zahučíte do vody. U navigačního stolku je po kolena vody.
Je rok 1996 a vy převážíte s kamarády Oceanis 430 z Karibiku do Itálie. Zatím byla plavba více méně v mezích normy, ale tady to konečně vypadá, že začíná jeden velký zážitek. Možná na celý život!
Nejprve je třeba vzbudit posádku. Nikomu se nechce vylézat z postele, protože dvoudenní stoupačka na oceánu ve větru 35 – 40 uzlů nikomu na náladě nepřidá. Všichni jedem v módu naděje. Naděje, že vítr již každou chvíli zeslábne, nebo se alespoň stočí. Nic takového se neděje, ale naděje umírá poslední. Snažíme se trávit maximum času v posteli. Šetříme síly a nahoru vylézáme jen na hlídku. Je tam mokro…
Teď tedy všichni ven a jdeme řešit problém.
Sladká, nebo slaná? Po ochutnání je zjištěno, že bohužel slaná. Horší možnost.
Proč vodu nebere automatická bilge pumpa? Jednoduchá odpověď. Náklon je takový, že u bilgky žádná voda není.
Jak ji vyčerpat? Na to by bylo třeba přejít na zaďák, aby se loď narovnala. A to se nám nechce. Nestoupáš pracně proto, abys to pak zase všechno prosral. Kompromis. Pojedeme na bok a trochu víc povolíme plachty. V silném větru je zase nechceme nechat flatrovat, aby se neroztrhaly. Úplně nové nejsou.
Voda je v rámci možností vyčerpaná a je na čase zjistit, kudy do podpalubí teče. Na první pohled je jasné, že to není kolem kýlu. Také záď je suchá. Není to tedy kormidlo. Víc se ve tmě nedaří zjistit.
Mezitím vidíme, že je přítok vody zvládnutelný. Monitorovat, občas odpadnout a vyčerpat. To do rána vydrží… (Možná byste dneska volili jiné řešení, ale to ještě nebyla doba čelovek, diod LED a už vůbec ne internetu.)
Ráno se jdeme podívat, kudy do lodi teče. Byli jsme zase plni sebevědomí, protože přeci nemůže být problém, najít za světla místo, kudy teče do lodě.
Začíná hra na kočku a myš. Je jasné, že to je z přední kajuty. Sondy rychloměru a hloubkoměru ale vypadají, že přes ně to není. Jistotu nemáme, vše je mokré, ale zřejmě ne. Koukáme na podlahu v přední kajutě a voda neteče. Sotva si jdeme zapálit cigáro a pomudrovat, vidíme z kokpitu, jak do trupu natéká kbelík vody. Další pečlivé pozorování a nic. Klasika.
Nemůžeme zdroj najít a propadáme malomyslnosti. Vše se zdá OK. Ani okénko v boku trupu nejeví známky stávky.
Voda přibývá, vítr neslábne, vlny na blití a luncheon meat k obědu už taky velkou radost neudělal. Do lodě pořád teče. Jedinou dobrou zprávou tak zůstává, že ještě nikdy jsme nebyli Gibraltaru blíže. Na to se zatím dá spolehnout. Momentálně tak 4 dny plavby.
Až odpoledne nejtrpělivější sledovač situace v přídi a jaderný fyzik v jedné osobě zjistí, kudy dovnitř teče. (Jaderná fyzika mu na lodi k ničemu na lodi k ničemu nebyla. Až na výsadu, odpovídat celou plavbu na fundované dotazy námořníků na otázky co bylo před velkým třeskem, co je tam kde není nic a logicky pak jak nic může bouchnout.)
Jaderný fyzik přišel na to, že vlétne-li jachta bokem do velké vlny v rychlosti, boční okénko v trupu v přední kajutě se odchlípne a dostane se pod něj již zmiňovaný kbelík vody. Jednoduchá záležitost.
Voda se ale dostane v náklonu v poličce na boku kajuty ihned za ostění. Za ostěním steče dozadu do šatní skříňky a v rohu kolem stěny skříňky se nenápadně dostane pod podlážky…
Člověk by řekl: „A přitom taková blbost!“
Příčina byla jasná, ale co oprava? Na vině byl prasklý šroubek v rohu okýnka. Stačil ale letmý pohled zvenčí a bylo jasné, že do toho bude nejlepší na Atlantiku nešahat. Jinak skončíme bez okýnka docela.
Stříbrná páska tenkrát nebyla, nebo jsme ji neznali, nebo byla moc drahá. Jedno z toho. Jediná lepenka, která byla k dispozici, byla známá hnědá na balíky. Ta tenká, levná. Určitě ji znáte. Naprosto nelodní, páska k ničemu.
Bok lodi byl ale mokrý a zřejmě i mastný. Na tom by páska nedržela.
Postup byl tedy následující. Réčko na druhý bok a povolit plachty. Všechny suché hadry na příď a sušit bok lodi a okénko. Pak aceton a odmastit.
Počkali jsme, až vše uschne a začali lepit. Svislé pruhy lepenky shora dolů, od zádě k přídi. Aby jeden pásek druhý překrýval. A dokonale vyhladit. Vleže na boku lodi, hlavou dolů.
Bolavá noha byla zalepená. Mohli jsme udělat obrat a pokračovat v plavbě. Báli jsme se, že voda pásku strhne, ale asi jsme to udělali dobře. Oprava vydržela až do Gibraltaru a pak až do Itálie. Když se v Gibu zjistilo, že jakákoli oprava popraskaného a zkřehlého plexi by znamenala další plavbu bez okýnka, nalepili jsme pásku znovu a pluli dál.
Nakonec to tedy trochu zážitek byl. Vzhledem k tomu, že se loď nepotopila, nebyl životní...