Podmořské kabely jsou tepny naší civilizace. Hlídá je někdo?
Nedávné sabotáže na plynovodu North Stream či podmořském kabelu mezi Norskem a Špicberky zdůraznily téma ochrany podmořských kabelů mezi Evropou a Spojenými státy, jejichž funkčnost a bezpečnost jsou zcela zásadní pro každodenní běh naší civilizace. Měly by se na jejich ochraně podílet firmy, které z nich nejvíc profitují?
Aktuální vyhrocená mezinárodní situace v souvislosti s válkou na Ukrajině přivedla k zamyšlení na toto téma komentátorku Financial Times Helen Thomasovou. Její článek upozorňuje na rostoucí obavy z ohrožení podmořských kabelů, které jsou nezbytné pro globální digitální komunikaci. Článek zdůrazňuje, že zatímco vlády a národní bezpečnostní komunity vyjadřují své obavy, případná sabotáž kabelů by měla znepokojovat především soukromé firmy.
Podmořské kabely zprostředkovávají komunikaci mezi kontinenty již drahnou dobu. Přenášely elektrické telegrafy, hlasové hovory a nyní i internetová data. Pokud jde o mezikontinentální přenos dat, podmořskými kabely se ho uskuteční 95 procent. Na to, o jak důležitou součást infrastruktury jde, je podmořským kabelům věnována minimální pozornost.
Zpráva Evropského parlamentu z loňského roku konstatuje, že 99 procent veškeré globální digitální komunikace obstarává 400 kabelů, ovšem dvě pětiny celého internetového provozu připadají na 20 kabelů mezi Evropou a Spojenými státy.
Je patrné, že míra naší závislosti na této infrastruktuře je obrovská a stejně tak naše zranitelnost a bezbrannost. Bezpečnostní složky před zranitelností kritických podmořských kabelů varují opakovaně, co se však pro jejich obranu reálně udělalo?
Kabely jsou navrženy a položeny tak, aby byly odolné vůči možným nehodám. Ani v klíčových uzlech, jako je britské Porthcurno, však nebyla přijata bezpečnostní opatření, která by odpovídala vážnosti aktuální situace. Jde přitom o významný uzel s šesti moderními podmořskými optickými kabely.
V případě většího výpadku by se měl provoz plynule přesměrovat na jiné kabely, podle komentátorky FT je ale diskutabilní, zda by to fungovalo, protože sítě jsou různého stáří. Možnosti oprav jsou omezené, v průměru trvá oprava nejméně dva týdny. Nemalá část moderních kabelů je majetkem technologických gigantů jako Google či Amazon, jejich spolupráce s námořním průmyslem a armádou je ale v otázce ochrany této infrastruktury zanedbatelná.
Zvyšování odolnosti kabelů proti cíleným útokům by mělo být prioritou. Jak ale konstatuje Thomasová, vládám chybí informace o využití kabelů a mezinárodní právo je zastaralé. Závislí na fungování kabelů jsme přitom všichni, vojenské struktury a strategická odvětví, jako je letectví, nevyjímaje. Podle autorky je čas začít se připravovat na nejhorší scénáře.
Thomasová nabádá, aby se do snahy eliminovat tato rizika napřelo výrazně větší úsilí, v čele s technologickými giganty a jejich penězi. Řešení nelze ponechat pouze na armádách a vládách národních států.