Smutný příběh se šťastným koncem
Umíte se v případě právních problémů na moři bránit? Jaká jsou vaše práva, kde začínají a kde končí? Zde je velmi snadné se spálit a dostat se do situace, ze které není úniku. Proto jsme se rozhodli spolu s Igorem Piňosem, odborníkem na slovo vzatým, připravit pár článků, které vás do problematiky uvedou.
Námořní právo je jedním z nejstarších oborů práva. Kořeny některých dodnes platných institutů sahají až do starověku. Právo a spravedlnost mohou být ale dvě odlišné kategorie. A našinec práva neznalý si může někdy být jist, že pravda je na jeho straně. Ve skutečnosti nakonec svoji při podle práva prohraje. Tento seriál začneme příběhem z nedávných dob, který měl nakonec přeci jen šťastný konec.
Praktické poučení
Známý a velmi úspěšný závodní jachtař se z osobních důvodů rozhodl nezúčastnit významného závodu osamělých mořeplavců přes Atlantik. Aby jeho loď nezahálela, pronajal ji na tento závod zdánlivě solidnímu americkému kolegovi. Následující sled událostí ukázal, že doba jachtařů - gentlemanů ve špičkovém sportu už je pryč a že můžeme očekávat téměř všechno na hraně zákona a často i za ní.
Oba uzavřeli zdánlivě řádnou nájemní smlouvu. Podle této smlouvy nájemce také zaplatil příslušné pojištění, které mělo plně krýt veškeré v úvahu připadající události (zaplatil, nikoli uzavřel pojistku).
Naprosto správně pojistku samotnou na tento závod uzavřel majitel lodi. Na úhradu eventuální spoluúčasti pojištění vystavil nájemce našemu majiteli lodě šek na příslušnou částku. Zdánlivě bylo tedy vše v pořádku. Samozřejmě, celá řada drobností se navíc odehrávala bez podpisu, jen na základě gentlemanské dohody. Např. některé součásti vybavení jachty si Američan přinesl vlastní.
Závod byl odstartován. Poměrně záhy, ještě na Biskaji, za zcela záhadných okolností, přišel Američan o stěžeň. V tu chvíli vanul vítr okolo 4 Bf a nikdo neví, co se vlastně stalo, když z tak krásné lodi při tak nevýrazném větru byl náhle téměř vrak. Američan odřezal celou takeláž a hodil ji do vody. A následně si přivolal záchranu. O další osud lodi se nezajímal. Po návratu do domovského přístavu se s majitelem lodi vůbec nespojil, neřekl ani slovo a ztratil se jako malý kluk.
V tuto chvíli byla řada na pojišťovně. Majitel lodi očekával, že pojišťovna začne podnikat nějaké kroky na záchranu lodi, stále driftující směrem k pobřeží. Nicméně pojišťovna dala od všeho ruce pryč. Majitel sledoval polohu driftující jachty díky instalované radiobóji. Jakmile se dostala do přijatelné vzdálenosti od pobřeží, nechal ji na vlastní náklady odtáhnout do bezpečí.
Pojišťovna se nakonec zachovala solidně a přesně v souladu s pojistnou smlouvou ocenila pojistné plnění ve výši odpovídající výši nákladů na uvedení lodi do původního stavu. Majitel lodi šel do banky vyinkasovat vystavený šek, určený k pokrytí spoluúčasti na plnění. Znovu se zde ukázala „solidnost“ Američana – šek nebyl krytý a banka jej odmítla proplatit.
Další šok následoval, když pojišťovna oznámila majiteli lodi, že Američan se na ni obrátil s požadavkem, aby pojistné plnění bylo vyplaceno jemu. A tento svůj požadavek dokládal skutečným potvrzením, že pojistku zaplatil on. Následovalo poměrně zdlouhavé a pro majitele lodi nervy drásající vyjednávání s pojišťovnou, za pomoci právníka, překladatele do němčiny (jednalo se o německou pojišťovnu zajištěnou u další švýcarské instituce). Nakonec pojišťovna uznala argumenty majitele, které spočívaly zejména v přesném znění nájemní smlouvy, a pojistné mu vyplatila. To ale ještě stále nebyl konec.
Dosud spící Američan, který se ani neobtěžoval objevit se u zachráněné lodě a nějak protokolárně majiteli loď vrátit, se náhle ozval velmi sprostým a výhružným dopisem. V něm požadoval, aby mu majitel lodi okamžitě převedl pojistné plnění s tím, že on měl údajně na lodi své vlastní vybavení značné hodnoty.
Cena zbytku tohoto vybavení, které bylo zachráněno, zdaleka při tom nedosahovala ani výši spoluúčasti, o kterou byl zkrácen majitel lodi pojišťovnou o dalších nákladech na záchranu a opravy ani nemluvě. Navíc si tento člověk dovolil obrátit svůj vlastní kriminální čin – vystavení nekrytého šeku – v pokus o vydírání majitele lodi. V dopise mu vyhrožoval, že na něj podá trestní oznámení u amerických úřadů za to, že se pokusil inkasovat šek bez jeho svolení. Když obdržel odpověď na tento svůj dopis s řádným právním rozborem a upozorněním na to, že to byl právě on, kdo se dopustil šekového podvodu, rychle ztichnul.
Doufejme, že tím náš příběh končí. Poučení z toho vyplývá takové, že v dnešní době nelze důvěřovat ani zdánlivému příteli, a že řádně postavené nájemní i pojistné smlouvy, pokud možno vždy zrevidované věci znalým právníkem, mohou účastníkům ušetřit mnohá, často velmi nákladná zklamání.
Igor Piňos, Vltava Yacht