Žluťáky za krále Klacka
Prší. Sedíte za kormidlem už dvě hodiny. Žádné bimini, žádný sprayhood. Začíná to být nepříjemný zážitek. Vítr navíc sílí a je třeba zarefovat. Jdete ke stěžni, stahujete plachtu a rup… Ne, není to plachta. V podpaží se roztrhly žluťáky. Zatím jen 20 cm...
Možná se vám to dnes zdá nemožné, ale svého času to bylo běžné. Alespoň u žluťáků, které jsme používali. Protože na takově jsme měli.
Zapomeňte nyní na chvíli na Musto, zapomeňte na Gill a další známé značky. Zapomeňte na Gore-Tex, na materiál, který dýchá, na vysoké límce, kalhoty do půli zad. Zapomeňte na utěsnitelné manžety v rukávech.
Ne. Nic z toho jsme neměli. Jezdilo se v oblečení do deště jihoasijské produkce. Původně zřejmě do rýžových polí.
Než jsme se v devadesátkách vydali na loď, zamířili jsme do pracovních oděvů. Plastové hadry do deště. Bunda a kalhoty na gumu. Prodavačka si vás přeměřila očima a přinesla velikost XXXL. Mám přes 180, ale na 3X jsem se necítil. Prodavačka trvala na svém. Jen to zkuste, budete rád, když vám to bude.
3X bylo … No, tak akorát. Když jsem vzal v úvahu dvě trika a vlněný svetr, bylo to na hraně. Produkt ze světa menších lidí.
Barevné kombinace? Ne! Dva modely. Žluté, ty obvykle byly vyprodané a elegantní tmavá zeleň. Jako dělaná pro jachting. Na mě vždy zbyla zeleň.
Následně bylo dobré se stavit v drogerii a koupit nějakou lepící pásku. Ti šťastní měli stříbrnou.
Proti zimě se bojovalo vším, co bylo. Podvlíkačky po dědovi, pletené vlněné ponožky, bavlněná trika raději ve větším množství, šála a pěkného kulíška.
Na palubě byla zima. A vlhko. Hlavně v noci. Zemědělské žluťáky nebyly moc příjemné, leckde řezaly, vlhké zevnitř, kapsy nepoužitelné, límec žádný. Když pršelo, teklo vám dovnitř kolem kapuce, hezky po krku dolů na hrudník a zádíčka. Pokud jste drželi kormidelní kolo, měli jste ruce mokré až po lokty. A na záda vám táhlo. Pod bundou.
To bylo ještě dobré. Platilo to jen do chvíle, než se vám bunda nebo kalhoty roztrhly. Pohyb byl rizikem. Natáhnout si gumovky? Hrozilo roztržení kalhot v rozkroku. Byl-li pohyb razantní, délka rány dosahovala i poloviny metru. Nebo již zmíněné refování? Díry v podpaží.
Pak přicházela na řadu lepicí páska. Pokusy o opravy, snaha obnovit vodotěsnost. Obvykle neúspěšná.
Takové byly začátky. Vlhké a chladné.
Ale dalo se to. Díky nadšení.
Když mi nakonec přivezl Martin Štikar z NSR něco pestrého, co by se s nadsázkou dalo nazvat žluťáky moderního střihu (dnes byste v tom nešli za deště ani se psem), znamenalo to neuvěřitelný posun vpřed.
Skok do světa moderního jachtingu. Hned pět schodů na stupnici prestiže...