Novoroční výlet za bórou, 1. díl
Víte, ve kterém chorvatském městě fouká bóra nejvíce? Kde umí bušit 60, 70 i 80 uzlů? Kde je to jeden den málem na koupání a druhé ráno vám ledový vítr prostoupí tělem, jak meč barbarského nájezdníka? Byli jsme se tam na Nový rok podívat. Vždyť lokální vítr je stejný úkaz jako Grand Canyon, Akropole, Benátky, pyramidy v Gíze, nebo Taj Mahal.
Vyhledejte si 50 světových turistických atrakcí. Na fotkách i ve filmech fajn. Na místě davy lidí, kteří touží po stejné kráse jako vy. Krása sdílená s masou poutavost ztrácí. Pokud není cílem jen selfie dokumentující dobytá území.
Vítr strhávající čepici není příliš častým cílem hord turistů, kteří touží ukrást kus duše každé světové kráse. Protože v davech se cítím ztracený a omšelost má pro mě větší kouzlo než lesk turisticky atraktivních kulis, vyrazili jsme 1. ledna do chorvatské Senje. Je to městečko 60 kilometrů jižně od Rijeky. Hodně tu fouká…
Skvělý plán s chybou?
Plán byl jasný. Hned brzy po ránu 1. ledna vyrazíme na jih. Dobře se pojede, silnice prázdné, lidstvo bude dospávat vítání letopočtu. Z hor sjedeme do Senje, bóra strhne pár tašek ze střech, rozbuší plastové střechy zimních zahrádek kaváren, rozdráždí hladinu moře bílou pěnou a zmrazí každého, kdo vyleze ven. Magistrála bude zavřená, život se omezí na čekání, až to přejde.
Výborný plán. Zažít 60 uzlů ve městě, rozdivočelé moře sledovat z okna hotelového pokoje.
S jedním nedostatkem. Bóra v Senji fouká nejvíce z chorvatských měst. To ale neznamená, že pořád. Pevné datum příjezdu je riskantní. Plán nemusí vyjít…
Vše jak má být
V šest ráno 1.ledna je dopravní situace na D1 skvělá. Do Brna předjíždíme čtyři kamiony, jedno auto přesviští nás.
Ani v Rakousku se situace příliš nemění. Doprava žádná, stále inverze, mlha dole a slunce, když vyjedeme do hor. A sníh nikde. Nikde v dohledu.
Ve Slovinsku jak na houpačce. V rovině zataženo, slunce se objeví v kopcích na chorvatské hranici, aby Záhřeb byl zase v mlze. Situace se mění za Karlovacem. Jedeme na jih a poprvé se objevuje sníh.
Z dálnice odbočujeme za tunelem Brinje na Žutu Lokvu. Následuje stoupání do sedla nad Senjí. Sněhu přibývá. Jihozápadní vítr teď zahalil vrcholy pobřežních hor do mraků. U Vratniku projíždíme sedlem a začínáme serpentinami sjíždět údolím, které si i bóra vybrala pro svoje ataky na pobřeží.
Na bóru do hotelu Bora
Foto Daniel Vodička
První večer byl v barvě růžové.
Když jedete za bórou, je třeba se ubytovat v hotelu Bora na nábřeží v Senji. Má čtyři hvězdičky.
Všechny mu nevěřte.
Je 1. ledna odpoledne, 14°C a slunce se pomalu chystá za obzor. Přístav, který byl impulsem k minulé slávě městečka má zrcadlovou hladinu. Nábřeží a pláže severně od portu jsou tu proto, aby přitahovaly letní klientelu.
Slunce zapadá růžově do průlivu mezi Krkem a Prvićem. Vlahý večer u moře po slunce západu je to, co střední Evropě zahalené v monotónní šedi chybí.
Senj
Foto Daniel Vodička
Přístav byl zdrojem bohatství města.
Senj byl důležitým přístavem pro dopravu do vnitrozemí. Průsmyk nad městem branou ze Středomoří do střední Evropy.
Mluvili o něm již staří Řekové, za Říma fungovalo, v obtížných dobách stěhování národů bylo zničeno. Staří Chorvaté ho znovu postavili, pak templáři, Frankopané, Uskoci, Rakousko-Uhersko. Důležitost města nakonec pohřbila železnice do Rijeky a do Terstu. Význam města uvadl.
Zimní procházka starým městem, které od hor dělí hradby, je bez turistů. V dnešní době velké plus. Stará část je mixem opadané zašlé slávy, svérázné architektury poválečné Jugoslávie maršála Tita a opravených domů těch, kdo v poslední době vsadil na turisty.
Foto Daniel Vodička
Vzdálenosti na městské bráně.
Úzké křivolaké uličky. Některé se nezměnily už od středního věku. Horní náměstí velikostí odpovídající minulé slávě. Na bráně od města vzdálenosti. Do Záhřebu, Vídně, Karlovace, Varaždinu, Šoproně… Vše v německých mílích. Tady začínala za Rakouska Josefínská silnice. Nad městem uskocká pevnost Nehaj.
Kdo se chce dozvědět o Senji více, vyrazí do muzea. Na kované bráně muzea zimní otvírací doba pondělí až pátek od 07:00!!! do 15:00. Je deset ráno a vedle cedule zamčený řetěz. Vypadá to na nějakou chybu v systému. Naštěstí z nedalekého krámu vylézá příručí v plášti školního učitele dílen. Vchod je na druhé straně, z úzké uličky, po schodech do patra, nevelké dveře. Ano, mají tam otevřeno. Bez příručího by bylo pro nás zavřeno.
Bereme za kliku a uvnitř se život dává do pohybu: „Promiňte, nečekali jsme tak brzy návštěvu. Jste první v tomto roce. Ještě nejsme docela připravení.“
Viděli jsme skoro vše a nikdo nás nerušil. I v patře fotografie z jejich poslední války a mapy s vyznačením fronty. Na snímcích moji vrstevníci, kteří v devadesátých letech bojovali za svobodné Chorvatsko. A pak fotky těch, kteří se z boje už nevrátili.
První den v Senji byl bez větru. Nejen bez bóry, ale bez jakéhokoli větru. Barva večera byla růžová. To ale neznamená, že to tak mělo skončit. Meteorologické aplikace na druhý den předvídaly sílící jihozápad, blížící se frontu, déšť, sněžení na horách a pak…