První vlna
Na lodích potkáme i mnoho dětí. Jejich pohled na týden na palubě může být výrazně odlišný od našeho. Jiné věci jsou pro ně důležité, něco jiného je zaujme, docela jiné zážitky uvíznou v hlavě. A mnohdy se ještě naučí i nové výrazy.
Vlny se tříští o okno. Sedím v kajutě na palandě. Na té, kterou jsem vyhrála v souboji s ostatními dětmi na palubě.
Celá loď se houpe a my s kamarádkou čekáme. která vlna bude největší. V tom udeří do okna obří vlna a celá loď se nahne na bok. Obě se musíme držet. Křičíme na celé kolo. S úsměvy na tvářích a jiskrami v očích. Loď se začne vracet do své původní pozice.
“To bylo husto-kruto-přísný!” vykřikne kamarádka.
“Husto-kruto-přísný?” nechápavě se na ní podívám.
“Nooo, jo, jakože to bylo nejhustější přece.”
Obrátím se zpět k okénku a přemýšlím nad novým slovem. Později večer když jdu spát, místo počítání oveček přemýtám, co všechno je husto-kruto-přísný. Myslím dlouho, ale na nic nepřicházím. A tak usínám s myšlenkou, že jediná doopravdy hustá věc je velká vlna uprostřed chorvatského moře.
Teď se na vlnu dívám zpětně a je mi jasné, že zase tak velká nebyla. Že ji mé dětské oči pořádně zvětšily. Že vlastně možná, možná nebyla tak velká, až tak husto-kruto-přísná...