Potopení plachetnice Blasen IV
Nejlepší potápění je na Tahiti! Alespoň tak to píšou průvodci. Jen škoda, že si tuto informaci chtěla ověřit v praxi i naše plachetnice.
Jak se to seběhlo?
Po uplutí trasy z chilského Puerto Montt přes Velikonoční ostrovy až na Tahiti o celkové délce zhruba 7000 NM, jsme příjemně vychutnávali krátký přejezd mezi ostrovy Morea a Tahiti. Převládající protivítr nám nadiktoval přeplavbu v režimu motorsailing s vytaženou hlavní plachtou na motor proti větru. Zhruba tři míle od Tahiti se Poly (fenka labradora) vyloudala z podpalubí a šla se podívat na palubu. To jsme chybně vyhodnotili jako touhu po lidské společnosti. O pár minut později jsem zaslechl přes hluk motoru šplouchání. Až na podruhé jsem ten paranoidní přelud šel ověřit vizuálně. Nebyl to přelud. V salonu už bylo 10 cm vody, která se převalovala ze strany na stranu a plavaly v ní podlážky.
Jistě v literatuře jsem se již s podobnou situací setkal ale…
Voda viditelně stoupala. První, co je třeba udělat, je zavřít všechny ventily do lodi. Z toho některé již byly pod hladinou. To by mohl být u charteru problém, ale na naší lodi znám umístění všech ventilů. Ne zcela zřejmé totiž je, že zdroj tlakové vody (rozuměj díra), pokud je pod hladinou zatopení, není vizuálně zjistitelný. Žádný gejzír se nekoná. Všechny ostatní výpusti (dřezy, wc, nefunkční bilge), pokud se dostanou pod vodorysku začnou připouštět vodu, což potopení urychlí. Dva ventily výtoku kokpitu jsou umístěné v bakistách pod obrovskou haldou vybavení, materiálu a pod bateriemi.
Na první kýbl jsem nechal hrát Štěpána Zítu, pro kterého byla přeplavba Pacifiku jeho prvním jachtařským počinem. Na druhý kýbl hrál Slávek Hampl. Experimentem v praxi jsme ověřili, že žádná bilge pumpa se výkonem nedokáže vyrovnat vyděšenému námořníkovi s kýblem. Vyskládání bakist bylo dílem vteřin, i když za normálních okolností to trvá skoro půl hodiny. Po uzavření všech ventilů se nepodařilo zjistit zdroj problému a přes usilovné kýblování voda rychle stoupala. Navzdory relativně malé vzdálenosti ke břehu a tomu, že jsme přidali na plný plyn, bylo zřejmé, že k pevnině to nedá.
To už fungovala i motorová pumpa (saní motoru z prostoru kýlu po uzavření vstupu z moře) a dvě elektrické bilge. 1100gph všechno nové, instalované před přeplavbou Pacifiku. Motor už byl z půlky zatopen a vypínal se, tudíž přestávala fungovat motorová pumpa. Pozdějším rozborem zjištěno, že obě elektrické pumpy se přicpaly chlupy ze psa a další naplaveninou. Snažili jsme se ho nastartovat, aby běžela motorová pumpa. Vždy naskočil na 20 vteřin a vysadil. (později zjištěno, že následkem zatopení elektrolyticky odrezl přívod palivové pumpy).
Nezbývalo tedy, něž identifikovat problém zvenčí. Uvázal jsem si smyčku na laně kolem pasu (na harnes nebyl čas) a s brýlemi hledal. Až u osy šroubu mi ruku přicucl proud vody. Za pomoci plochého šroubováku jsem kolem osy nacpal kus starého hadru s vazelínou. Protože byl kokpit uzavřený, musely se zase otevřít ventily výpustě kokpitu, protože ten již byl plný následkem kýblování ze salonu. Pak přišla na řadu zabudovaná manuální pumpa, která dostala vnitřní hladinu vody na normální úroveň. I ta se po chvíli ucpala nečistotou.
To už byl čas na nachlazené pivo, které čekalo v ledničce, a kterého se celé drama netýkalo. Kdybychom byli anglická posádka, asi bychom si dali ve stejné situaci čaj s mlékem. Pak jsme na plachty pokračovali na kotviště úzkým průjezdem v reefu, což by se nám téměř podařilo, kdyby nedošel vítr. Nezbylo tedy, než sundat člun s motorem a pokusit se dotáhnout loď na kotviště člunem. Při této operaci se nás zželelo místnímu motoráři a ten nás dotáhl posledních 100 metrů.
Protože špunt z hadru sice málo ale stále prosakoval, museli jsme do hry zapojit poslední funkční přenosnou manuální pumpu. V noci si kluci rozdělili služby na pumpovaní, které už nebylo nijak intenzivní, ale jednou za půl hodiny bylo třeba zapumpovat. Já jsem při své ranní službě postupně opravil obě elektrické pumpy a vestavěnou ruční pumpu. Vše ucpané (psí chlupy, viněty, elektro pásky).
Pravděpodobná příčina
Anoda hřídele měněná před přeplavbou (3 měsíce nazpět) se opotřebovala tak, že na jedné straně vypadl šroub. To bylo příčinou jejího vyosení a zdrojem vibrace. Ta zapříčinila upadnutí hadicové spojky a následně sesmeknuti celé těsnící manžety z osy šroubu. Výsledná díra o průměru 4 cm minus hřídel 2,5 cm zhruba 1 m pod hladinou. Není divu, že voda stoupala tak rychle.