Mazury
Budík zvoní ve 4 hodiny, auto je naložené už od včerejška. Jen udělat kafe do termosky, nezapomenout svačiny, doklady, peníze. Můžeme vyrazit na 740 km dlouhou cestu. Máme štěstí, bydlíme nedaleko polských hranic. Za 40 minut překračujeme hranici Starostín – Golińsk. Míříme na Mazury.
Když už se člověk dostane na dálnici A4, prostě frčí, a tak jsme v 5:50 ve Wroclawi. Poláci jsou ve výstavbě dálnic hodně napřed, což je vidět nejvíce na severu, kdy v úseku Waršawa – Bialystok každý rok přibyly desítky kilometrů dálnice a dnes už je kompletně hotová. Uvidíme, kam dál se stavbaři posunou. Mohli by, protože od města Ostrów Mazowiecka už pokračují jen okresky a někdy šoféra navigace vede vyloženě kančími stezkami, které jsou hodně rozbité, úzké, ale frekventované a jezdí po nich i auta s přívěsy a karavany, autobusy i kamiony.
Posledních 170 km je nejvýživnějších. Ale zase je na co se dívat, zvláštní zemědělská pustina (lány obilí, kukuřice, soji, zeleniny), sem tam protkaná vesnicemi se svéráznou architekturou a všude čápi. Snad na každém telegrafním sloupu je hnízdo.
Foto Karolína Semeráková
Port Zielona zatoka.
Těsně před příjezdem do Zielone Zatoky nakoupíme ve městě Pisz čerstvé potraviny, vodu a pivo. Osvědčila se nám Biedronka, nebo Lidl, které jsou v každém větším městě. Po druhé hodině odpoledne parkujeme u mariny Zielona Zatoka, kde už na nás čekají naše lodě Antila 24 jménem Carrara a Phobos 25 jménem Burztyn.
Posádku Carrary tvoří manželé Jarda a Ali a Burztyn jsme obsadili 4: kapitán Pavel, s posádkou děda Karel, Kája (manželka) a Pája (syn).
Z aut jsme vše nanosili na lodě a úplně vyčerpaní si skočili na tečené pivo a pozdní oběd do hospůdky. Jídlo nás v Polsku nikdy nezklamalo. My, holky, navíc oceňujeme zelné saláty různých variací (surówky), které velmi často tvoří přílohu.
S plnými břichy v pět odpoledne vyplouváme přes jezero Boczne na velké jezero Negocin, kde se osvěžíme koupelí. Jachtíme jen trošku, protože skoro nefouká. Kotviště u břehu v rákosí je volné, na noc kotvíme tam. Vybíráme si divoká kotviště, do marín v podstatě nezajíždíme. Letos jsme si s sebou navíc vzali fotovoltaické panely, s kabely a měničem, které chlapi zapojili do systému a tak jsme lodní akumulátory udržovali pod stálým napětím ;-). Na ledničku, čerpadla vody a světla jsme měli stále dost energie a nemuseli jsme zajíždět do maríny a nabíjet akumulátory ze sítě. Potřeba elektrické energie tedy byla vyřešena, jediné, s čím se šetřit musí je voda. Lodě jsou vybaveny kanystry 2 x 20 l, ze kterých malá čerpadla pumpují vodu do umývadla a do dřezu. Vodu na pití kupujeme jak v 1,5 l petlahvích, tak v 5 l lahvích s madly, které potom plníme v maríně nebo u městského mola, a lodní kanystry tak průběžně doplňujeme.
Výbavou je i chemické WC. Letos jsme určili, že ten, kdo je první použije, zaplatí lahví rumu. Lodní WC je opravdu až poslední štace. Na Mazurách se chodí s lopatkou do lesa a čůrá se z paluby, což mají kluci jednodušší.
Letos jsme se rozhodli, že prozkoumáme jižní část jezer. Motivací byla samozřejmě i návštěva plovoucí smažalny ryb. Ta je zakotvena uprostřed jezera Szymon hned vedle plavební dráhy. Obsluha Vás navede, ke které části plovoucí restaurace přistát. Plachetnice přiráží špicí, motoráky potom zádí. Lano nepotřebujete, úvazky na karabinách mají svoje, jen je třeba loď řádně ofendrovat. Přes špičku lodi pohodlně vystoupíte na ochoz pontonu a můžete si vybírat, jakou rybu si dáte. Standardně nabízí 4 druhy: okouna (okón), síha (sielawa), mníka (mietus) a štika (szcupak); letos 16 zlotych za 100 g. Ryby a filety mají chlazené a při výběru Vám ji ukáží a dají vybrat, jestli chcete větší nebo menší. K tomu si můžete dát hranolky (fritky) a salát (suróvka). Po objednávce u pultu dostanete číslo a jdete usadit ke stolu. Když je jídlo hotové, obsluha křičí číslo a vy se hlásíte, že je to právě vaše číslo. A pak přijde nebe v hubě. Poláci ryby prostě umí. Jsou jen nasolené a osmažené v těstíčku, ale tak úžasně šťavnaté, že si člověk opravu pochutná. I po jídle máte stále u sebe kartičku s číslem, se kterým potom jdete platit. S odplutím opět pomůže ochotná obsluha a vy se můžete těšit, že okolo smažalny poplujete i ke konci týdne zpět J.
Jednotlivá jezera jsou spojena kanály, do kterých se vplouvá se sklopeným stěžněm. Všechny plachetnice, které na Mazurách půjčují jsou k tomu uzpůsobeny a vybaveny systémem tzv. „mrtvého muže“, který časté sklápění stěžně velmi zjednodušuje. Některé kanály jsou dlouhé i přes kilometr a přejezd z Negocinu na jezero Talty obnáší průjezd třemi. Ty jsou průběžně obnovovány (bagrováním dna a zpevňováním břehů), letos si stavbaři vzali do parády kanály Mioduňski a Talcki. Zase bylo na co se dívat. Technika, pontony, potápěči… A kormidelník musel být stále ve střehu, aby se vyhýbal překážkám, které zužovaly profil kanálu. Někdy to bylo opravdu těsné, zvlášť když v protisměru proplouvaly výletní parníky nebo nějaký neukázněný pošuk na motoráku či vodním skútru. Možná i proto se na jezerech i v kanálech pohybovalo větší množství policejních člunů, které stíhaly blbečky, co si mysleli, že jsou jezera jen pro ně a dělali velké vlny, což je právě v kanále dost nepříjemné.
Foto Karolína Semeráková
Přechod bouřky.
Kotviště na jižním cípu jezera Taltowisko, které jsme si užili vloni, bylo obsazené a nám nezbylo než hledat jiné. Proplachtili jsme v mírném vánku k severním břehům, kde také nebylo moc na výběr, ale píchli jsme loď do rákosí, protože se rozblikaly výstražné majáky a na meteoradaru byla bouřka jako hrom. Zakotvili jsme kotva – břeh a jako sichr ještě Pavel na záchranném kruhu vyvezl před příď druhou kotvu a zapíchl ji do měkkého dna. Honem jsme uvázali stan na ráhno (tent na bom), abychom mohli posedět v suchu v kokpitu. A pak to přišlo. Černá stěna mraků a vichr, který hnal déšť i jezerní vodu proti nám. Bialy szkwal, který Mazury postihl v roce 2007 to sice nebyl, ale i tak to byl mazec. Nejprve se utrhla návětrná kotva, Bursztyn se opřel o vedlejší Carraru a pak se utrhla i druhá kotva. Úvazky okolo stromů na břehu naštěstí držely, takže jsme se jen opřeli o druhou loď a bokem sjeli hlouběji do rákosí. Jak rychle bouřka přišla, tak zase odešla. Vytáhli jsme lodě z rákosí, překontrolovali úvazky a znovu vyvezli kotvy před přídě. Podle radaru měla přijít ještě další bouřka, ale ta už nás jen tak lízla. Osušili jsme lavice v kokpitu, otevřeli láhev a připili si na zdraví.
Mazury jsou úžasné v tom, že když nejste úplně tupí, nemůže se stát nic horšího, než se skončíte na mělčině nebo v rákosí. Možná loď opřete o kmen stromu, ale žádné útesy, skaliska, kameny, o které byste trup prorazili, tu nejsou.
Další den jsme brázdili jezero Talty, foukalo příznivě k návštěvě města Ryn. Cestou zpět na jih jsme objevili krásnou zátoku, kde jsme zakotvili a nafoukli paddleboardy. Na klidné hladině se báječně pádlovalo. Klid však byl do té doby, když opodál zakotvila loď s družnou polskou posádkou, se kterou jsme probrali evropskou politickou, fotbalovou i covidovou situaci a v rámci posílení imunity vypili láhev rumu. Pánové byli rybáři, takže nám druhý den ráno přinesli lavor kuchaných malých rybiček, převážně bělic. Zkoušeli jsme je grilovat, ale potom jsme dali na radu zkušených a smažili je na oleji do křupava.
Foto Karolína Semeráková
Kotvení na Mazurech.
Po Taltech jsme pomalu doplachtili do Mikolajek (dle mého názoru nejhezčího mazurského města). Pod vedením vysokého napětí stěžeň netřeba sundávat, ale pod železniční a silniční most v Mikolajkách byste se nevešli, tedy opět stěžeň dolů, proplout pod mosty a v zápětí opět stěžeň vztyčit, abychom v plné parádě zakotvili jak jinak než na divoko v rákosí, naproti městskému molu. Tam jsme kotvívali dříve, ještě než bylo opravené. Potom bylo 2 roky zavřené, a tak jsme hledali vhodné kotviště na druhém břehu. Líbí se nám místa u maríny Leśna polana, kam chodíme pro vodu a využíváme služeb přístavu v podobě čistých toalet (které jsou zdarma) a sprch. Z druhého břehu sledujeme cvrkot na vodě a turistický ruch v Mikolajkách. Když je deštivo, doporučuji navštívit aquapark v hotelu Golebiewski. V Mikolajkách jsou na turisty připraveni a na každém rohu čekají lákadla v podobě suvenýrů, šperků, módy, a také jídla, zmrzliny (lody nebo świderky) a hlavně waflí (gofry) se smetanou a čerstvým ovocem nebo jen s cukrem, či nutelou, jak kdo má chuť. V restauraci (naše oblíbená je U Hamera) se pak můžete dorazit zase rybou (výborný je candát s omáčkou z lišek) nebo marinovanou krkovičkou, která je jak dort. Byla by škoda neochutnat tradiční polskou polévku źurek, která je kyselá, s vajíčkem, brambory a klobásou, nebo flaki wolowe, což je obdoba naší drškové.
Z Mikolajek vyplouvají výletní lodě různých tvarů a podob. Jsou domovským přístavem repliky plnoplachetníku Chopin. Ve městě také najdete obchody s jachtařskými potřebami, onehdy, když se nám rozpadl impeler z chladicí části motoru, bez problémů jsme jej sehnali, motor opravili a pluli dál. Nečekali jsme až přijede servis a závadu opraví, charter nám však vše proplatil. Služby obecně v Polsku fungují bez potíží. Poláci mají silného obchodního ducha a chtějí, aby se k nim lidé vraceli. Proto jsou velmi ochotní a úslužní. Na severu Polska ale moc nepochodíte se češtinou. Pokud neumíte alespoň trochu polsky, a oni neprojeví ochotu Vám porozumět, raději mluvte anglicky. Starší ročníky by to mohly zkusit s ruštinou, snad by se i dorozuměly, ale v této části Polska k Rusům sympatie nechovají.
Servis pro jachtaře je skvělý. Lodě objednáváme už pátým rokem u stejného charteru, malé rodinné firmy dvou bratrů, který půjčuje všeho všudy jen 9 plachetnic (největší sedmadvaceti stopá). Jinak na Mazurách je charterových společností nepočítaně. Objednáváme kolem Vánoc na následující rok. Záloha (20 % z ceny) je splatná při objednávce, zbytek se doplácí až na místě spolu s kaucí 1 000 PLN.
Lodě se obvykle půjčují od soboty do soboty a jsou připraveny k nástupu nové posádky v odpoledních hodinách. Vybavení lodí je základní. Kuchyňské nádobí a náčiní z domu vozit nemusíte. Co však musíte s sebou sbalit jsou lůžkoviny (deky, polštáře, povlaky, prostěradla, nebo spacáky), kuchyňské utěrky a prostředky mytí na nádobí. Je dobré mít s sebou zapalovač (na plynový vařič, nebo na táborák).
Foto Karolína Semeráková
Západ slunce.
Jižně od Mikolajek se nachází největší z mazurských jezer, jezero Śniardwy, ráj pro ty, kteří se chtějí pořádně rozlétnout po hladině (pokud zrovna fouká). Do jezera se vplouvá úzkým průlivem s několika mělčinami. Potom se před vámi rozprostře ohromná vodní plocha, na které je již patrné zakřivení Země. Doplout můžete na druhý břeh, do letoviska Nowe Guty, nebo další spletí kanálů až do města Pisz. Na pravém břehu, v osadě Popielno, je chovná stanice tarpanů, kteří jsou potom vypouštěni do rezervace na celém poloostrově. Při procházce po břehu tak můžete narazit na stáda polodivokých koní.
V létě jsou místní smíšené lesy plné zralých borůvek i hub, ale také komárů. Na vodě se s nimi nesetkáte tolik, jako v lesích, nedej bože stinných a vlhkých (to už je na včelařský oblek :-) ).
Letos jsme Šniardwy vynechali a mířili na jih jezerem Beldany, které je úzké a pokud fouká předobok, je třeba velmi často křižovat. Protože ale foukalo málo, kotvili jsme na Beldany v rákosí u kotviště Tarpan II a vyrazili na borůvky, kterých byla záplava. A protože i dál nefoukalo, museli jsme se pomalu vracet a do nově vybudované služy (zdymadlo) Guzianka v Ruciane – Nida jsme nedopluli. No, alespoň máme cíl pro letošní léto