Jižní Bretaň (2. díl)
Minulý týden jsme přinesli první část článku Jiřího Brožka o plavbě v jižní Bretani. Dnes je tu díl druhý.
Ile de Groix
Ostrov je 7 km dlouhý, necelé 3 km široký a leží nedaleko města Lorient. Nachází se na něm několik menších vesniček a vysoké strmé útesy na severním a písčité žlutobílé pláže na jižním pobřeží. Ostrov je domovem několika vzácných druhů mořských ptáků. V minulosti byl centrem lovu tuňáků. Díky pohyblivým pískům a silným proudům má ostrov pohyblivou pláž, za posledních 15 let se posunula o 500 m západně. Ostrov se stal také předlohou pro novelu spisovatele Petera Maye „Enzo“.
Pobřeží je divoce a silně rozeklané. Skaliska, obří balvany, údolí a zátoky se vzájemně střídají. Někde dosahuje strmé pobřeží se zajímavými skalními formacemi až 40 m hloubky.
Enez er Groach – v bretoňštině – znamená v překladu „Ostrov kouzelníků“. Váže se zde k tomuto názvu i jeden příběh. Když britská fregata útočila koncem 17. století na bezbranný ostrov, nechal jeden místní farář postavit prázdné kbelíky a sudy tak, aby působily z dálky jako kanóny. Kolem nich nechal defilovat místní ženy v rudých zástěrách a s chaluhami na hlavě. Neví se, zda to bylo kvalitou dalekohledu anebo skutečně přesvědčivým převlečením, britský admirál velící fregatě však došel k závěru, že při takovém počtu kanónů nemá šanci a dal rozkaz k ústupu.
Po druhém budíčku – kolem 9. ranní – přeplouváme k plovoucímu molu do mariny, kde se uvolnilo od rána tak 5 míst. Marina není velká a pokud nepřiplujete do brzkých odpoledních hodin, moc se nechytnete.
Venku visí těžké mraky a přechází další fronta. Čekáme až přestane pršet a vyrážíme k nedaleké půjčovně kol, neboť ostrov je právě tak veliký, abyste jej za den s přehledem projeli na kole křížem krážem. Prvním cílem naší cesty je další z bretaňských majáků – Pen Men. Stojí na západním cípu ostrova a tyčí se na strmých útesech spadajících do oceánu. Vychutnáváme si krásné výhledy na silný příboj, který z táhlých vln vytváří sněhobílou tříšť vylétající až deset metrů nad skály na hladině. Zatímco my pozorujeme toto divadlo, nedaleko sedící racek pozoruje nás, tedy spíše to, co nám odpadne od pusy. Kluci svačí a racek je fascinovaně pozoruje. Blížím se k němu s foťákem, po očku se ohlédne, ale když zjistí, že mezi námi jsou ještě 4 metry, v klidu se otáčí a pozoruje svá potenciální sousta. Nedá se vyrušit.
Od majáku míříme k menhiru. Nacházíme jej v malém lesíku. Zatímco pro nás je velkou atrakcí, místní vysoký kámen moc nezajímá. Aby ne, lidé tu s menhiry žijí staletí a Bretaň je protkaná sítí těchto míst, které jsou pro Kelty významné. Nejsem schopen rozpoznat vyšší energie, ale místo je to opravdu kouzelné.
Náš výlet pokračuje na opačný konec ostrova ke druhému majáku a šlapeme směrem do maríny. I dnes je zde mnoho rybářských člunů a nezapře se rybářská tradice. Groix byl koncem 19. stol. největším francouzským tuňákovým přístavem. Přes 200 lodí se tlačilo v Port Tudy a dalších 100 v Port-Lay.
Lorient
Je čas se posunout o kus dál a my se netrpělivě těšíme na palubu naší Dufour 385 se jménem Breizh Atao. Směrem na severovýchod leží další místo, které chceme navštívit. Lorient je vzdálen pouhých 9 mil od Groix.
Je to velmi důležité bretaňské město. V 17. století, po založení „La Compagnie française des Indes orientales” neboli Francouzské Východoindické společnosti, zde obchodníci stavěli své sklady, které plnili zbožím z Indie. Sklady se nazývaly „L’Orient“, z čehož vznikl název města. Prvním ředitelem nové společnosti se stal François Caron, který měl za sebou třicet let praxe u Nizozemské Východoindické společnosti, včetně dvaceti let v Japonsku.
Lorient je známý také tím, že zde od roku 1940 do roku 1944 byly hlavní základny německých ponorek na Atlantském pobřeží. Několik dnů po obsazení přístavu Wehrmachtem v červnu 1940 začalo námořní vojsko připravovat ponorkovou základnu. Dnes bývalé bunkry slouží jako museum a v některých částech báze mají své sklady a dílny světoznámé týmy offshorového jachtingu, jako např. Groupama, Oman Sail, Gitana a další. Za shlédnutí stojí také muzeum známého francouzského námořníka a jachtaře Erika Tabarlyho, který je nazýván otcem francouzského jachtingu.
V Lorientu je vedro jako v peci, teploměr ukazuje 38C, ale příjemný vítr od Atlantiku dělá pobyt na slunci snesitelnější. To potřebujeme. Jednak, abychom se zchladili a také proto, abychom odpluli na další ostrov.
Plavba na Belle Ile
Na moři zůstává vše stejné. Vítr je stabilní SW o rychlosti 17-20 kn. Za necelé 3 hodiny jsme u západního cípu ostrova. Dle informací v pilotu jsme se rozhodli vynechat hlavní město Le Palais, protože je tam poměrně rušno a velmi málo místa. Stočili jsme loď do zátoky Sauzon.
Už za tmy dojíždíme k mohutným vlnolamům a vidíme desítky lodí na bojích. Několik jich je však ještě volných a tak si vyhlížíme jednu v klidnější části velké zátoky. Aspoň nám připadala klidnější. Po vyvázání na bójku jsem zůstal ještě chvíli na palubě a pozoroval okolní lodě. Za námi stojící First 25 se otáčí úplně jinak, než my. Vlnění jde z jedné strany, vítr z opačné a delší lodě s větším výtlakem drží podobný směr, zatímco menší a lehčí lodě se točí opačně. Vzniká zvláštní situace, že každý stojíme po chvíli jinak a posádka menší lodě stojící za námi vykládá fendry a stále cosi řeší s lany. Dotahuje svou loď na minimální délku od bójky a zalézá spát. Když se za námi stojící loď otočí úplně proti nám, jsme od sebe tak 3 metry. Ne úplně poklidný pohled, ale je vyzkoušené, že blíž už to nejde, pokud boje budou držet. Noc je to zajímavá, vlnění silné a pěkně to s námi hází.
Sauzon
Ráno se nám skýtá nejkrásnější pohled na malebný přístav Sauzon. Plný malých rybářských lodí a menších plachetnic. Přístav se zařezává do zátoky poměrně hluboce a jeho délka je téměř kilometr. Nad Sauzonem se tyčí příkré svahy, porostlé vřesem. Přístav lemují malé brasserie, creperie, restaurace a galerie a také obchůdky s módním jachtařským oblečením. Avšak vše je ve zvláštním poklidu, nepanuje tu čilý ruch a návaly turistů jako známe ze Středozemí. Když se zahledíte, tak si dokážete představit město za starých časů a tak vás procházka vrátí o pár desítek let nazpět. Romatický pohled je na hotel Le Phare (Maják). Malý hotýlek, na jehož terase lidé vychutnávají sklenku růžového vína.
Belle Ile
Belle Ile je největší z bretaňských ostrovů a je dlouhý 18 km. V nejširším místě je 9 km široký. Kormoráni, terejové, bouřňáci a racci naletí 80kilometrů, pokud chtějí ostrov obletět celý. Centrem je přístav Le Palais, kterému dominuje majestátní pevnost. Pohled na ní napoví, že místo bylo v minulosti v područí armády. Nynější majitelé pevnosti s citadelou se již téměř 40 let zabývají jejími opravami a rekonstrukcí.
Na ostrov a do Le Palais jezdila herečka Sarah Bernhardtová, Claude Monet si ostrov zamiloval a zpodobil jeho zákoutí na svých obrazech. Skladatel Albert Roussel a spisovatel Marcel Proust zde hledali a nacházeli inspirace pro svá díla. V Le Palais budete pro charterovou loď obtížně hledat místo, přístav je velmi frekventovaný. Ze Sauzone se do Le Palais dostanete autobusem, který vás tam za 20 minut pohodlně doveze.
Nejlepším způsobem k poznání ostrova je, když si půjčíte auto. Samozřejmě kola jsou tu také k mání, ale pokud máte jen jeden den a chcete vidět vše, auto je pohodlné a za den opravdu vše navštívíte. Ostrov vám v kostce ukáže všechny krásy Bretaně. Určitě pojedete kolem krásných fialových vřesovišť, objevíte zapadlé vesničky uprostřed hájů urostlých dubů a borovic. Zastavíte se u divokých útesů, které strmě padají do oceánu a o něž se s pravidelnou přesností rozbíjejí mohutné tyrkysové vlny přicházející z Atlantiku. Objevíte malinké zapadlé pláže s čistým žlutavým pískem. Pláže, které jsou hezčí než ty v Karibiku. Voda má bleděmodrou barvu, ale na dlouhé cachtání to není. Krásných 17°C vás zchladí tak, že za chviličku lezete z vody ven. Nikde tu však nepotkáte mohutné plážové hotely, stánky s různými cetkami či otravné potulné prodavače. Pláže jsou divoké a překrásné.
Dominantou ostrova je 84 m vysoký maják Grand Phare, na který můžete vystoupat a rozhlédnout se po ostrově. Nabízí opravdu úchvatný výhled. Druhý maják se jmenuje Kerdonis a leží u Poulains Point. Oba majáky mají co hlídat. Již ze starých dochovaných záznamů se lze dozvědět, že „moře se zde chová, jako by chtělo pohřbít zemi“. Roku 1911 zemřel strážce majáku Matelot. Jeho ženě se podařilo rozsvítit světlo, ale netušila, jak mechanismus rozpohybovat. Celou noc s dětmi světlem otáčela a tak zachránila lodě od ztroskotání.
V létě probíhají na ostrově různé hudební festivaly, a tak jsme den zakončili kulturním zážitkem. Bretaňský bigbít a hrnek cideru. Vracíme se do Sauzone a těšíme se na další den.
Ile d’Houat
Nedaleko Belle Ile se rozkládají dva menší ostrovy. První z nich se jmenuje Ile d’Houat a druhý Hœdic.
Ile d’Houat je vzdálen 7 mil od Sauzone. Ostrov je vidět na dálku a tyčící se stěžně dávají na vědomí, že tu sami opravdu nebudeme. Naštěstí jsou pláže tak rozlehlé, ža jakmile připlujete blíže, zjistíte, že kotviště si tu najde opravdu každý. Jen je třeba sledovat, tak jako všude v Bretani, neustálou změnu přílivu a odlivu. A malé skalky objevující se jako zábavy chtiví trolové, kteří vyčuhují z vody. Žádní trolové, ale potenciálně velký problém, pokud se necháte unést krásou pobřeží a službou autopilota a nevěnujete se dostatečně navigaci. To je zde opravdu důležité.
Houat je větší z těchto dvou ostrovů. Obklopují jej nádherné písčité pláže a pěšiny. Ostrov je necelých 5 km dlouhý a kolem kilometru široký. Snadno jej celý prochodíte pěšky. Má celkem 17 km pobřežních cestiček a stezek, které vás provedou přes vřesoviště a písečné duny, kde roste mimo jiné divoký chřest, který je chráněný. Na ostrově je také muzeum Eclosarium, které prozkoumává svět fytoplanktonu. To je mořský organismus, kterému vděčíme za 80% kyslíku na světě.
Hœdic
V pozdním odpoledni se přesouváme k ostrovu Hœdic. Drobná četná skaliska všude kolem nám pěkně potrénují oko a navigaci. Množství kardinálních znaků a izolovaných nebezpečí nás nutí mít oči na šťopkách a stále porovnávat mapu s tím, co vidíme kolem sebe. Míjíme kardinální znak, který má hroty trojúhelníků otočené k sobě. Splavná voda ze západu. Jsou umístěny na starém kovovém válci – bóji, která má černý, žlutý a černý pruh. Tedy barvy pro znak, který ukazuje splavnou vodu z východu. Raději se tomu místu velkým obloukem vyhýbáme. V noci bych tu opravdu plout nechtěl, ani se sebepřesnějším plotrem.
Na noc jsme zvolili bóji v přístavu Port De l’argol. Boje jsou tu tři veliké a lodě se k nim přivazují příděmi a do kruhu. Takový způsob vyvázání lodí jsem ještě neviděl. Špičky lodí směřují k bóji a lodě jsou vyvázány boky jedna ke druhé. Dvě bóje uvnitř přístavu jsou již plně obsazené, třetí má ještě čtvrt sektoru volného a tak se vyvazujeme na vedle stojící Bavarii 40 s francouzským majitelem. Chvíli jsme pokecali o tom, kde se berou Češi na lodi v Bretani a také o našem jachtaři Milanovi Koláčkovi, který zde žije a závodí a mnoho Francouzů jej zná. Překontroloval jsem fendry a uvázání lan. Mezitím na náš pravobok přistává asi 8m dlouhý motorák „White Shark“ se dvěma motory – každý 250hp. Majitel vyvazuje svou loď na naši za asistence harbour mastera, který jej ihned odváží na pevninu. Zatím netuším, že to není úplně dobře.
Rušná noc
Vyrážíme na pevninu. Francouzi slaví večer svátek dobytí Bastilly a na ostrůvku je velká párty. Hrají zde místní kapely, griluje se, večer je příjemný na pláži, když se ochladí. Ostrov projdete za dvě hodiny celý a večer je vhodný čas pro focení a spočinutí v romantických zákoutích písečných dun. Kolem 2300 se vracíme na loď. Zahrajeme si partičku karet a chystáme se ke spánku. Klidu si však dlouho neužíváme.
Silné vlnění přicházející přímo ze severu od pevniny hýbe loděmi ze strany na stranu. Největší paseku dělá motorák na našem pravoboku. Kolem jedné hodiny jsme již na palubě a snažíme se vyvázat další fendry z levoboku na pravobok. V duchu nadávám tomu týpkovi z motoráku, že má jen dva fendry a staré zpuchřelé lano, které se po chvíli přervalo. Vlny nabírají na síle a motorák se vzdouvá a naráží silně do našeho pravého boku.
Volám 9. kanál, ale samozřejmě bez odezvy. Volám mobilní číslo na harbour mastera a také nic. Na lodi po našem levoboku také nikdo není, asi mají zajištěný nocleh na pevnině. Napadá mne odsud odjet, ale tu myšlenku opouštím, protože bychom nebyli schopni motorák vyvázat na loď po našem levoboku a ta by to pěkně odnesla. Mám vztek na majitele motoráku a i na sebe.
Po chvíli, co se mordujeme s uvázáním motoráku, koukám, jak na něj driftuje malá plachetnice, která právě připlula a jejíž majitel na palubě na mě francouzsky volá, že má porouchanej motor. Loď pomalu nadriftuje na „náš“ motorák a my se ji snažíme odstrkávat od boku. Má jen 2 malinké fendry a tak zanedlouho slyšíme nárazy plachetnice na motorák. Nepříjemné zvuky. Nakonec se skipper odhodlá ke skoku do vody a plave s lanem na plachetnici, která společně s naším motorákem tvořila mezeru v neuzavřeném kruhu stojících lodí. Leze na její palubu a s pomocí našeho odtlačování se mu daří loď vyvázat. V tom vlnění s větrem slábnou. Celá akce trvala něco přes hodinu a my téměř ve tři hodiny uléháme ke spánku.
Řešení problému
Ráno nás budí ostré slunce. Na palubě kontroluji pravobok. Všímám si řady škrábanců na trupu a zářezů a vrypů na hliníkové bortlajsně. Nic moc pohled. Prvním co mne napadlo, nahlásit vše na kapitanátu, který zde tvoří malá mobilní buňka. V tom vidím, jak k mé lodi na dinghy jede mladá dívka, která má dnes ráno službu v maríně. Naštěstí mluví alespoň trochu anglicky. Vysvětluju jí situaci a ona přislibuje, že vše pořešíme na pevnině. Dostáváme se člunem na pevninu a v tom potkávám majitele motoráku. Zastavuji ho a snažím se mu vysvětlit, co se v noci stalo. Nepochopil vůbec nic. Moje schopnost mluvit francouzsky se od noci nijak nezměnila. Odvádím ho k domku správce přístavu a tam pomocí dívky vysvětluji, co se stalo. Nejdřív nevěřícne kroutil hlavou, ale pak řekl, že je ochoten nést důsledky. Volám tedy charterovce a vysvětluji, co se přihodilo. Naštěstí jeden z techniků hovoří anglicky. Dále se už charterovka domlouvá přímo s majitelem motoráku. Problém je, zdá se, vyřešen.
Účet za noční dobrodružství
Trávíme ještě část odpoledne na plážích. Voda si drží stále svých 17°C, ale venku je 36°C. Tohle moře vás opravdu osvěží... Je však čas se posunout. Před námi je cíl naší cesty Trinite sur Mer. Krásné bretaňské městečko a báze naší charterovky. Přijíždíme už s odlivem něco po 1800. Vyvazujeme loď a technik prohlíží pravý bok. Odhaduje účet na 600,- eur, takže jsem moc rád, že se vše vyřešilo už na ostrově.
Dovolená na plachetnici v Bretani mne uchvátila. Jsou tu skutečně pnádherná místa neponičená masovou turistikou. Vydejte se sem. Určitě to s trochou přemýšlení a pozornosti zvládnete. Přílivy a odlivy, proudění moře, skály, nebezpečí - to dělá jachting zajímavým. A taky nezapomeňte zajít do hospody a ochutnat bretaňskou kuchyni. Kraby, velké krevety, tuňáky.. Z bretaňské kuchyně dýchá oceán a čerstvý vzduch. Je to osvěžující koktejl ryb, paštik rillettes a bretaňských sušenek galettes bretonnes. A také cidru a sladkých či slaných palačinek neboli crêpes. V restauraci doporučíme jednoznačně moules marinières (mul mariniér) – oranžové mušle vařené v páře s bílým vínem, petrželí a šalotkou – a soupe de poisson – rybí polévka tradičně servírovaná s česnekovou majonézou. Vlastní hlavní chod pak zpravidla tvoří některý z mnoha druhů ryb lovených místními rybáři. Takže máte-li rádi moře, Bretaň vám v každém ročním období poskytne neobyčejné požitky.