Jak jsme navigovali v dobách (dávno) minulých
Sáhnu do kapsy, vytáhnu telefon a vím kde jsem, kam jedu, jakou rychlostí, kdy tam budu… Když jsem na moři začínal, bylo to s přesností polohy horší vždy a velmi špatné občas.
Jedna z mých prvních plaveb na moři proběhla někdy v polovině devadesátých let minulého století. V té době jsem o existenci systému GPS možná slyšel. Rozhodně ještě o pár let později stála kalkulačka hlásící souřadnice téměř tolik, co skoro nový automobil rodinného typu.
Navigovalo se tedy postaru. Majáky, komíny, kostelní věže, bóje (když byly). K tomu bylo třeba znát kurz a rychlost. Pokud možno přesně, protože v opačném případě se navigace stávala přesnou stavbou na nepřesných základech.
Ale vraťme se na palubu jedné z prvních jachet, na které jsem plul. Jmenovala se Šárka. Jednalo se o typ Caranan navržený v kanceláři Van de Stadt a postavený někdy v letech, kdy vedoucí úlohu ve státě měla strana. Délka 8 metrů, šířka 2,5 metru, ponor… Záležel na počtu osob na palubě. Motory dva. Přívěsné. Plachty staré, přešité z toho, co se našlo v Lavrionu na vrakovišti. Stojná výška uvnitř rozhodně nebyla, záchod nebyl, vařič lihový, voda v kanystrech. Do lodi zatékalo. Podle toho, na jakém boku se plulo. Na jednom více.
Z navigačních přístrojů jsme měli kompas. Upevněn byl na prkýnku, které se v případě potřeby položilo přes kokpit. Samozřejmě nesvítil. Rychloměr jsme neměli. Tedy… Myslím, že neměli. Nebo možná měli, ale nefunkční. Rozhodně mi ho nikdo neukázal.
Většina naší plavby probíhala přískoky z ostrova na ostrov. Z Lavrionu, přes Keu, Syros, Mykonos, Delos, Naxos a Ios na Santorin. Pak nás čekal dlouhý skok na Krétu. Do Chanie.
Šárce velel Tomáš Metelka, který na ní měl za sebou celou sezónu víceméně černého charteru v Turecku. Měl zkušenosti, znal loď, její vrtochy. Když jsme vyplouvali ze Santorinu, roztáhl v podpalubí 30 let starou mapu Egejského moře. Pocházela z oceánského parníku a byla velká jako hřiště na stolní tenis. Dvěma trojúhelníky změřil přesně kurz a odpíchl vzdálenost.
Vypluli jsme z kaldery za soumraku. Tomáš umístil do kokpitu prkénko s kompasem, podal mi svítilnu s náhradní placatou 4,5 V baterkou a řekl mi: „Drž kurz 232°, zítra večer tam budeme.“
Šárka byla spíše pomalá loď. Přesnou aktuální rychlost jsme nikdy neznali, ale zpětně se výpočty dalo určit, že 4 uzly znamenaly velmi svižnou plavbu. Rychlost pro navigační účely se určovala odhadem kapitána.
Vypluli jsme a foukal čerstvý severní až severozápadní vítr. Vlastně spíš velmi čerstvý. Odhadem 6 nebo 7 Beauforta. Letěli jsme nocí. Šárka se kymácela na vlnách a já se snažil držet kurz. Občas jsem praštil dlaní do svítilny a zamžoural na kompas. Létalo to z boku na bok, 20° sem, 20° tam. A to je možná optimistický odhad.
Nedlouho po rozednění jsme viděli před sebou pevninu. Vzhledem k absenci detailních map, absenci funkčního motoru, absenci hloubkoměru a přesné pozice, jsme se nechtěli k pobřeží, na které nás tlačil vítr, příliš přibližovat, dokud jsme neměli jistotu, kde přesně jsme.
Kapitán roztáhl v podpalubí mapu a začal počítat. Ze Santorinu do Chanie to je 82 mil. Za sebou jsme měli 13 hodin plavby. Dvaaosmdesát vydělil třinácti a vyšlo mu 6,3 uzlu. Vylezl na palubu, plivl do vody a řekl: „To je blbost! Tak rychle Šárka nikdy neplula!“ Sešel dolů a znovu studoval mapu.
Po chvíli se vrátil a změnil kurz na 270°. Vysvětlil situaci: „Museli jsme se odchýlit od kurzu k jihu. Není možné, aby Šárka plula tak rychle a byli jsme u Chanie. Nikdy tak rychle neplula. Musíme plout na západ.“
Tak jsme pluli na západ. Tři hodiny, než se před námi objevil poloostrov Rhodopou na západě Kréty. Navigační chyba. Udělali jsme réčko, nastavili pro změnu kurz 120°a pluli zpět. Po dalších 3 hodinách jsme byli znovu před přístavem v Chanii. Ukázalo se, že ranní výpočet polohy byl zatížen chybou. Kurz jsme celou noc drželi dobře, špatný byl kapitánův odhad rychlostního potenciálu jachty Šárka.
Od té chvíle jsme již věděli, že za určitých podmínek byla Šárka schopná překonat i hranici 6 uzlů. Pro další plavbu se nám to hodilo. Byli jsme rychlejší.