Zadržení v Albánii a pokuta nesmírné výše
Připluli jsme do přístavu Saranda. Místo uvítání nás skopli uniformovaní příslušníci do lodě. Dostali jsme pokutu, která nešla zaplatit. Začalo vyjednávání, které vedl skipper Jirka Zindulka.
V polovině devadesátých let pionýr charteru pod českou vlajkou firma Alfa Yacht koupila od Sunsailu vyřazenou charterovou jachtu First 345 Kilada. Připadala nám neuvěřitelná, veliká, prostorná, luxusní, nebezpečně rychlá. Dnes bychom takto s otevřenými ústy koukali na 30 metrů dlouhou Wally. Byla to jiná doba. Znali jsme jen ve volném čase slepené jachty socialistického původu s motorem Zetor.
Kiladu je třeba dovybavit
Jachtu jsme pod vedením Jirky Zindulky převzali na základně Sunsail v Jónském moři. Myslím, že v přístavu Mitikas, ale paměť mě může zrazovat. V noci jsme ji ještě trochu dovybavili z kolemstojících lodí. Jirka nám řekl, že když jachtu prohlížel před koupí, byla vybavena mnohem lépe. Že ji pracovníci charterovky vybrakovali. Cítili jsme velkou křivdu ze strany nadnárodní firmy, tak jsme se na okolních lodích snažili s mimořádným nasazením.
Co je to DPH?
Odplouvali jsem vybavení a mířili na západ Itálie. Nejprve ale do nejbližšího albánského přístavu, do Sarandy. Důvodem bylo DPH. Bylo třeba s lodí opustit Evropskou unii. Neměli jsme žádnou představu, co to je. Tedy až na Jirku. Vysvětlil nám, že po cestě do Albánie bude Kilada levnější. Chvíli nám vrtalo hlavou, jak by mohla cesta do Albánie zlevnit loď, ale pak jsme nad tím mávli rukou. Důležité bylo, že plujeme.
Všichni jsme měli v pase albánská víza a od vstupu do albánských vod jsme se snažili přes VHF dovolat úřadům. Odpovědi byly buď žádné, nebo sprosté. Neodradilo nás to.
Chybějící permit
Už jsme viděli město, už jsme byli v přístavu. Na rozpraskaném betonovém molu nás čekala suita cca dvaceti orgánů v různých uniformách. Když jsme chtěli vylézt na molo, skopli nás zpět na palubu. Lana jsme podali, loď vyvázali a zmateně sledovali, jak uniformovaní loupežníci sestupují na palubu. Do lodě vlezli všichni. Všichni, kdo měli prýmky.
Byli zvědaví, sahali na všechno a jejich chování bylo panovačné. Do diskuze s Jirkou se pustil velitel prostřednictvím tlumočníka, který uměl anglicky. Dožadoval se nějakého permitu, my mu ukazovali víza. Ta ho neuspokojovala. Chtěl permit…
S tlumočníkem bylo obtížné se domluvit na tom, o jaký permit jde. Po složité konverzaci se problém vyjasnil. Měli jsme mít povolení k připlutí. K jeho získání byla třeba osobní návštěva přístavního úřadu den před připlutím. Vzhledem k časové náročnosti dopravy v Albánii v devadesátých letech to bylo prakticky nemožné. Snažili jsme se to vysvětlit.
Miliónová pokuta
Úřad byl neoblomný. Logika nefungovala. Nemáš permit, zaplatíš pokutu. Když se zdálo být jasné, že se to bez platby do státní kasy neobejde, zeptal se Jirka kolik. Odpověď nás rozesmála. 1000 dolarů. Náš smích uniformčiki rozezlil. My jsme si ale nemohli pomoc. Byla to částka, která naprosto přesahovala naše možnosti, naše chápání. Tenkrát jsme se na cestu vydávali se stovkou německých marek. A vlastně bylo jedno, jak dlouhá ta cesta byla. Víc jsme neměli a vyjít to muselo. Tisíc dolarů bylo jako milión.
Po smíchu nám zabavili pasy, papíry od lodě a na polorozpadlé molo postavili stráž. Zákaz vycházet.
Vypadalo to jako problém. Bylo třeba se na to vyspat. Druhý den Jirka vyrazil za velitelem. Dochází jídlo, dochází voda, musí nás pustit do města! Bez pasů a lodních papírů nemůžeme odplout…
Velitel byl už v lepší náladě a výlety na souš povolil.
Schopný improvizátor
Albánie v hloubi 90. let. Bunkry, obchody s levnou kořalkou, zašlá přístavní promenáda, zrezlé plavidlo pobřežní stráže, které se mylo suchým hadrem, aby interiér nenavlhl. Ulice? Jiný svět. Exotika. Byli jsme zadrženi, ale bylo to boží…
Jirka začal problém řešit. Jeho silnou stránkou nebylo věc dobře zorganizovat. Svoji sílu dokazoval tam, kde ostatní házeli flintu do žita. Tam vždy exceloval. Běhal od čerta k ďáblu, každého se ptal, jestli by nemohl pomoci. Šli jsme na poštu a sháněli se po telefonním seznamu, abychom mohli kontaktovat ambasádu. Seznam měli v patře v kanceláři číslo 12. Rozměry připomínal školní sešit na občanskou nauku. Potištěn byl řídce, čísel málo. Číslo na ambasádu jsme našli. Bylo čtyřmístné a nefungovalo. Teprve pozdě jsme si všimli, že seznam byl vytištěn v roce 1970, kdy byla v Albánii dokončena elektrifikace.
Podnikání v telekomunikacích
Bylo nutné zavolat do Prahy, abychom zjistili telefon na ambasádu v Tiraně. Z pošty to nešlo. Osoba, která měla na starosti hovory mezi městy a státy, měla revma a nahřávala si klouby na sluníčku. S léčbou měla skončit až po slunce západu. To bychom se už ale nikam nedovolali. Hlídač u dveří nám doporučil zajít na nábřeží, kde postávali podnikatelé v telekomunikacích s mobilními telefony registrovanými v Řecku. Přes Korfu bylo možné se dovolat kamkoli. Signál byl slabý, cena za hovor vysoká. Na rozdíl od pošty však byl hovor možný.
Ambasáda nám nepomohla. Chápala, že obstarat si povolení za takových podmínek je nemožné, ale takový byl zákon. Platil teprve rok. Dozvěděli jsme se, že během jeho platnosti bylo pokutou postiženo několik jachet. Všichni skippeři projevili dostatečnou trpělivost, a nakonec nic nezaplatili. Před námi však připlul do Sarandy Američan, který vyměkl a zaplatil. To vlilo úřadu krev do žil a vymáhal s novými silami. Špatná zpráva pro nás.
Řešení ve vládní vile
Byli jsme v Sarandě již třetí den, problém se neposunul ani o píď, ale levná kořalka pomáhala na něj zapomenout. Vlastně se nám tam začínalo líbit. Jirka běhal, my objevovali exotiku země orlů.
Navečer třetího dne věci nabrali spád. Jirka byl nasměrován do nápadné vily na východní straně zálivu. Tam prý je Čech, který by mohl s problémem pohnout.
Jirka vyrazil do vily. Čech nebyl Čechem, ale Albáncem s fabrikou v Čechách. Muž s dlouhými prsty, který obýval bývalou vládní vilu. Vyslechl prosebníka a prohlásil, že problém je tímto vyřešen. Pak promluvil s personálem a pozval Jirku na večeři. Několik chodů, víno, kořalka. Za hodinu dorazilo uniformované přístavní úřednictvo.
Na koberečku za vchodovými dveřmi do dvojúrovňového obývacího pokoje velikosti tenisového kurtu se necítili komfortně. Nikdo nechtěl být první. Majitel vily se zeptal, kde je problém. Vyslechl si velitele přístavu a řekl, že by byl rád, kdyby byl problém jeho českých přátel vyřešen. Veliteli přístavu se do odpovědi nechtělo, nakonec ale neznatelně kývl hlavou na znamení souhlasu. Tím audience úřednictva skončila.
Večeře se protáhla do pozdních hodin. Jirku v nerovnovážném stavu přivezl do přístavu černý mercedes.
Ráno spal Jirka déle. Uniformy stály na břehu, v ruce naše pasy a papíry od lodě. Pomohly nám se odvázat a mohli jsme pokračovat v plavbě.
DPH problém trval o něco déle, ale nakonec byl vyřešen.