Vysněná Severozápadní pasáž
Severozápadní pasáž. Severní cesta z Atlantiku do Pacifiku kolem amerického kontinentu. Mnoho objevitelů se tuto cestu snažilo nalézt, mnoho mužů zaplatilo objevitelské cesty životem. Jedním z nich byl John Franklin. Cestu našel, ale pokus projet ji, stál život všechny jeho muže i Franklina samotného.
O cestě do Tichého oceánu přes Severní ledový oceán byli objevitelé přesvědčeni již dávno. Všechny pokusy o její nalezení však selhávaly. Ledový příkrov nedovoloval plachetnicím cestu najít ani projet.
První cesta do Arktidy
Jedním z velkých mužů Severozápadní pasáže se stal John Franklin. První výpravě daleko na sever ještě nevelel. Velitelem celé výpravy byl David Buchan, který velel brize Dorothea. Franklin byl kapitánem na druhé lodi Trent.
Výprava měla hledat průjezd mezi Grónskem a Špicberkami. Chybná myšlenka málem přivedla výpravu do záhuby. V bouři na okraji antarktického ledu byly obě lodě málem rozdrceny ledovými krami. Výpravu zachránila Franklinova pozorovací schopnost a chladná hlava. V nejtěžší chvíli, kdy hrozilo rozdrcení lodí, dokázal najít v masivním ledu prasklinu, do které bylo možné před nárazy vln lodě schovat.
Výprava se vrátila s nepořízenou, ale Franklin dokázal, že je pro podobné cesty stvořený.
Muž, který snědl svůj kabát
Druhá cesta do Arktidy měla za cíl zmapovat severní pobřeží Kanady a byla vedena po souši. Zajištění výpravy nebylo dobré, ale nikoli Franklinovou vinou. Po přezimování u Zimního jezera se další léto dostala výprava až k moři po řece Coppermine. Mapování mořského pobřeží však muselo být přerušeno. Výpravě se nepodařilo spřátelit s Inuity, kteří měli zajistit potřebné zásoby pro přežití další zimy. Zpáteční cesta byla cestou živých mrtvol. Zásoby nezbyly žádné a jen výjimečně se podařilo něco ulovit. Muži žvýkali své kabáty, jedli lišejníky. Velká část výpravy zahynula. Ti co přežili, vděčili za svoji záchranu vynikající navigační schopnosti Franklina. Dokázal v těžkých chvílích poslat silnější členy výpravy napřed a tak zabránil vzpouře. Sám pokračoval s nejslabšími, s nemocnými.
Slabší členové výpravy umírali. Jeden z indiánských průvodců, který měl být již na cestě zpět, se vrátil. Ostatní chyběli. Přinesl maso. Z vlka, kterého zastřelil. Ukázalo se, že to bylo maso z jeho parťáků. Neznal však cestu a potřeboval Franklina. Pomalu pokračovali dále. Když se blížili k Zimnímu jezeru, indián se zorientoval a chtěl se zbavit svědků. Franklin byl rychlejší.
Z tábora u Zimního jezera, kde se zdálo, že zbytek expedice zemře, se podařilo část výpravy zachránit. Franklin se vrátil do Anglie. Jeho výprava byla neúspěšná, ale podařilo se mu zmapovat část Arktidy a získal zkušenosti s přežitím v této extrémní oblasti.
Na stejnou cestu se vydal o několik let později znovu. Výprava byla výborně vybavená, Franklin již uměl v této oblasti přežít. Naučil se vše potřebné od Inuitů. Zmapoval velkou část Severozápadní pasáže a stačilo ji již jen projet.
Poslední cesta
Na poslední cestu do Arktidy se vydal Franklin již ve věku 60 let. V té době to byl na velení výpravě věk velmi vysoký. S loděmi Erebus a Terror plul do Arktidy. V Arktidě mohla expedice přežít několik zim. Posádka měla ve Franklina absolutní důvěru.
Během druhého roku cesty však byl Franklin postižen mozkovou mrtvicí. Zchromlý, téměř nemohl mluvit, ale stále dokázal výpravu vést. 11.června 1847 přišel druhý atak mrtvice a ten již Franklin nepřežil. Se smrtí Franklina nastal také pomalý konec výpravy. Franklin byl schopen v Arktidě přežít, bez Franklina to samé již expedice nedokázala. Opustila dokonce loď, na které byly zásoby na další zimu a pokoušela se dostat do obydlených oblastí po souši. Nikdo se však nezachránil.
V loňském roce byla objevena v Arktidě v Zálivu královny Maud jedna z lodí poslední Franklinovy výpravy. Pravděpodobně jde o loď Erebus.
Vynikající knihu o Johnu Franklinovi napsal německý spisovatel Sten Nadolny. Jmenuje se Objevení pomalosti. Kniha je pravděpodobně vyprodaná, ale jistě půjde sehnat v antikvariátech.
Historie objevování
V roce 1576 se na objevitelskou cestu vydal Martin Frobisher, kterou ještě dvakrát zopakoval. O 9 let později se o krok dál než Frobisher dostal John Davies. Jens Munk stejnou oblast objevoval roku 1619. V Arktidě spolu s 65 muži přezimoval, cesta však nebyla úspěšná, většina mužů zahynula. Domů se vrátil jen se dvěma členy posádky. O nalezení severní cesty se pokoušeli i Španělé Juan Francisco de la Bodega y Quadra, Francisco de Eliza a Dionisio Alcalá Galiano. Z Pacifiku chtěl průliv najít James Cook.
V 19. století výprav na sever výrazně přibylo. Proplout z Atlantiku do Pacifiku se však nepodařilo Johnu Rossovi, James Clark Rossovi ani Williamu Edwardu Parrymu. V jejich stopách následoval v roce 1845 John Franklin. Ani on s loděmi Erebus a Terror nedokázal proplout a nakonec v Arktidě celá výprava zahynula.
Další výpravy se snažily najít stopy po Franklinovi. Mc Clure s lodí Investigator strávil v Arktidě léta 1850 – 1854. Tři roky byla jeho loď zamrzlá ve Viscont Melville Soundu. Posádka umírala hlady, když byla vysvobozena výpravou Sira Edwarda Belchera, který přispěchal s pomocí z východu na saních.Mc Clure a jeho muži se tak stali prvními, kdo dokázal obeplout americký kontinent. Nevelká část Severozápadní pasáže však byla projeta na saních.
V roce 1854 se na objevitelskou cestu vydal také John Rae. Nešlo však o expedici podporovanou vládou. John Rae neplul lodí, ale celou pasáž projel na saních. Jeho výprava měla jen 10 mužů. Rae využíval znalosti prostředí a dovedností, které získal od místních Inuitů. Během výpravy se mu podařilo objevit stopy po nezvěstné Franklinově expedici. Jeho výprava byla výjimečná i tím, že během ní zemřel jen jediný polárník.
První lodí, která projela celou Severozápadní pasáž, byla Gjoa Roalda Amundsena mezi lety 1903 a 1906. Posádka lodi čítala jen 6 osob.