Sólo z Bermud na Azory
Daniel Vodička

Sólo z Bermud na Azory

Tomáš Kůdela se vydal sám z Bermud na Azory. přinášíme deník z jeho plavby. Jak je možné očekávat, na cestě ho čekaly nástrahy a protivenství. Se  vším si však zručně poradil.

7. DUBEN

Dokončuji technickou přípravu lodi na sólovou přeplavbu z Bermud na Azorské ostrovy. Jsem v maličké marině u města St. George‘s a moje loď je tu jediná. Moře je dnes velmi neklidné, vlny se rozstřikují o bok lodi a v lanoví hvízdá vítr o rychlosti 25 uzlů.
Tak a zítra mi začíná velké dobrodružství. Vyplouvám sólově napříč Atlantským oceánem z Bermud na Azorské ostrovy. Čeká mne přibližně dvacet dní nonstop osamělé plavby a zdolání trasy o odhadované délce více než 1 800 námořních mil. Doufám, že mi je Neptun nakloněn.

8. DUBEN
Ráno se probouzím v půl sedmé. Zmocňuje se mne napětí před vyplutím. K snídani si dělám jen šálek kávy, na jídlo nemám pomyšlení. Vítr fouká z jihu a prší. Představoval jsem si pro vyplutí slunečný den, ale co se dá dělat. Doplňuji nádrž s pitnou vodou a jdu zaplatit za pět dní stání v této mini marině. Účet dělá 425 amerických dolarů. Bermudy mne nepřestanou překvapovat svou drahotou.
Sám se odvazuji od muringové bóje a pomalu na motor přeplouvám k celnici. Zde přistávám bokem ke dřevěnému nábřeží, vyskakuji z lodi s příďovým a záďovým lanem v ruce a utíkám je uvázat, než začne boční vítr odsouvat jachtu od břehu. Výstupní formality v kanceláři jsou rychle za mnou, do deseti minut jsem odbaven pro opuštění Bermud. Vracím se do lodi. Má dlouhá cesta začíná. Kostky jsou vrženy.
VHF radiostanicí volám Bermuda Harbour Radio, jak mi připomenul celník, a žádám o povolení odplout úzkou plavební dráhou mezi korály a mělčinami z Bermud. Po zodpovězení dotazu na můj další přístav a předpokládaný čas doplutí povolení dostávám. Odvazuji lana, zařadím dopředný chod a pomalu opouštím George‘s Town. Proplouvám mezi červenými a zelenými bójemi plavební dráhy až k poslední dvojici, odteď už je přede mnou jen oceán. Bermudy postupně mizí za zádí. Ještě pár hodin na VHF rádiu slyším vysílat navigační upozornění a předpověď počasí. Po třiceti mílích se už ani rádio neozve, jsem mimo dosah.
Pluji na hlavní plachtu vytaženou po druhou ref a plnou genou. Vítr je poryvový od 13 do 19 uzlů z boku. Loď pěkně uhání vpřed rychlostí sedmi uzlů. Jdu si konečně uvařit oběd, mám hlad i chuť. Dám si kuře na paprice a k tomu a jedno karibské pivo.
Po obědě přichází únava, tak ji chci využít k odpočinku. Loď řídí autopilot, a proto si mohu chvíli spánku dovolit. Po třiceti minutách mne budí budík. Jdu ven zkontrolovat, zda není v dohledu loď či jiná překážka, se kterou by mohla nastat kolize. Hladina je až k obzoru pustá, takže si jdu na další půlhodinu lehnout, ale usnout už se mi znovu nepodařilo. Tělo budu muset teprve naučit na tyto krátké spací intervaly, abych si dokázal odpočinout a zároveň nezanedbal pozorování a řízení lodi.
Na cestu mi celé odpoledne svítí sluníčko. Provádím obětní obřad Neptunovi, na který jsem před vyplutím zapomenul. Dělím se s bohem moří o sklenku dobrého červeného vína a přeji si, aby mi byl příznivě nakloněn po celou dobu této plavby, abych bez úhony na těle a na lodi doplul do cíle. Slunce zapadá a přichází první noc mé osamělé plavby.
V noci vítr postupně sílí k 26 uzlům a dvakrát jdu refovat genou. Spánek si dopřávám vždy na třicet minut, pak jdu obhlédnout obzor, zkontroluji plachty a zase uléhám.

10. DUBEN
Vybíhám na palubu. Zjišťuji, že vlny se zvětšily a vítr už fouká rychlostí 25 uzlů. Autopilot patrně ve vlně nezvládl řízení lodi a ta přídí překřižovala proti větru. Jak se autopilot snaží vrátit zpět na kurz, což při ztrátě rychlosti už nedokáže, ustavila se loď samovolně do driftu a v klidu se vznáší na vlnách a splouvá s větrem rychlostí 0,5 uzle. Ještě rozespalý pochopím, že nastává okamžik, kdy autopilota už nebudu moci používat a budu muset stát u kormidla sám do doby než vítr a vlny opadnou. Dle předpovědi to vypadá nejméně na dva dny. Dost hrozná představa, po těch třech hodinách spánku se odpočinutě zrovna necítím.
Oblékám nepromokavé oceánské oblečení a jdu se chopit kormidla. V průběhu dne vítr sílí a vlny rostou více, než udával předpovědní model Grib, kde prognóza větru slibovala nanejvýš 21 uzlů s poryvy o pět víc. Ve skutečnosti ale zaznamenávám 30 uzlů s poryvy do 36. Navíc přesně proti mému plánovanému kurzu. Hlavní plachtu nechávám na druhém refu, jen ji více vykloním ráhnem k boku lodi, abych nabíral méně větru. Přední plachu genou sroluji na hodně malou, pořádně vypnu otěží k otěžovému jezdci, který posouvám úplně dopředu po jeho kolejnici, a snažím se stoupat proti větru, co to půjde tak, abych moc neztrácel ze svého kurzu. Studený vítr a cákající voda mne dokonale probraly. Plachty jsou dobře vytrimované, kormidluje se snadno a dokonale si užívám ten živel. Nahoru na vlnu, sjezd do údolí a znovu nahoru. Vlny však přicházejí ze dvou stran. Ty od větru kratší dostávám z předoboku. Delší vlny mi jdou přímo kolmo do boku lodi. Interference vln způsobuje, že čas od času vznikne nezvykle vysoká vlna, a pokud se ještě zalomí v okamžiku dotyku s lodí, dopadne na palubu a zalije celou loď.
Odpoledne mám už značný hlad, oceánské oblečení už prosakuje a začíná mi být zima. Svěřuji autopilotovi kormidlo a jdu se převléci a něco sníst. Ještě než polknu poslední sousto, slyším, jak proklouzl řemen v driveru autopilota. Neudržel tlak na kormidlo způsobený velkou vlnou. Loď se prudce odchyluje z kurzu. Do pár vteřin následuje rána, jako bych narazil do skály. Loď do boku zasáhla zalamující se vlna. Letím salonem na druhou stranu. Z paluby všemi směry odtéká obrovský příval vody, bohužel část odtéká také po schodech dovnitř do salonu. S autopilotem to dál takto nepůjde. V druhé, zatím suché sadě oceánského oblečení jdu opět kormidlovat.
Vzpomínám si na pokus, který jsem dělal při lednové plavbě z Evropy do Karibiku s gumicukovým autopilotem podle knihy Petra Ondráčka Sám čtyřmi oceány. Autor tam popisuje své strasti s několika elektronickými autopiloty, dokud nenalezl způsob pasivního autopilota, kterého realizoval z gumicuků a úspěšné při své plavbě používal. Na lednové etapě nás bylo dohromady šest, a tak nebyl problém se ve směnách u kormidla střídat, proto jsem tehdy gumicukového autopilota zkoušel jen jako technickou zajímavost, která docela pracovala. Teď by pro mne mohl být vysvobozením.
Po pár hodinách zkoušení a vylepšování se mi daří vytrimovat loď tak, že spolu s upraveným řešením gumicukového autopilota loď drží i ve vlnách kurz 40 stupňů na vítr zcela samostatně i několik hodin, dokud se síla větru významně nezmění. A hlavně tento autopilot nevybíjí akumulátory.

17. DUBEN
Neděle – vítr se již od sobotního večera drží na síle 22 až 26 uzlů. Nemám připojení, a nemohu tak aktualizovat předpovědní data. Dle původní předpovědi bude vítr do zítra ještě trochu sílit a pak má dojít k prudké změně. Konečně se má rozfoukat ze západu. Pro mne zadní nebo zadoboční vítr. Na něj se těším, rád bych si zase trochu odpočinul. Zatím se rvu ostře proti větru a vlnám. Tento kurz je náročný pro velký náklon a neustálé skoky přes vlny, které jdou proti.
Odpoledne v poryvech vítr dosahuje 30 uzlů, a proto se rozhoduji zmenšit plachty. Hlavní plachtu zmenšuji na poslední, třetí ref a genou značně naroluji. Řízení opět přebírá pasivní autopilot a řídí skvěle. Loď drží slušnou rychlost 5,5 uzle proti větru. Po setmění vítr dále sílí v poryvech na 38 uzlů, to je víc, než jsem očekával. K večeři se rozhodnu pro hrachovou polévku z nabídky Express menu pro jeji velmi snadnou přípravu. Stačí jen pár minut ohřát a sníst. Zní to opravdu jednoduše.
Jak loď jede ostře proti větru a narůstajícím vlnám, vládnou v lodi u sporáku už dost divoké podmínky. Podaří se mi usadit hrnec na sporák, ale nejsem schopen udržet sebe a zároveň se trefit obsahem sáčku s polévkou do hrnce. Proto se uvážu harnesem ke kuchyňské lince. Taky to nejde. Loď najednou skočí z vlny a hrnec je nárazem katapultován i z „kyvně“ zavěšeného sporáku a padá na zem. Polévku dnes vzdávám a beru za vděk salámem a chlebem. Značnou část noci pak trávím na palubě, postupně zcela promáčen trvalým slabým deštěm a rozstřikujícími se vlnami.

23. DUBEN
Je krátce po půlnoci, když za zádí spatřím v dálce světla přibližující se lodi. Podle toho, že vidím její červené i zelené navigační světlo, jede přímo na mne. Za deset minut loď viditelně změnila kurs, tak o mně patrně ví. Už vidím jen její zelené světlo, mine mne po mém levoboku. Krátce nato mne loď volá VHF rádiem a ptá se, zda jsem v pořádku. Potvrzuji a jsem tímto zájmem potěšen. Operátor konstatuje, že jsem velmi daleko od pevniny. Odpovídám, že pluji z Bermud na Azory…
Sobotní ráno začíná drsně. Ještě před východem Slunce slyším, jak zesiluje vítr a začíná pršet. Vybíhám na palubu refovat plachtu. Dřív, než se mi podaří nasadit kliku do vinšny a rolovat genou, dostává plachta náraz větrem o 45 uzlech. Plachta sebou ve větru divoce zmítá a já mám co dělat, abych silou otočil klikou a plachtu naroloval. Hlavně, že vydržela a neroztrhla se či nevytrhla celý rolfok, o který jsem měl vážné obavy.
Před polednem se vítr drží na 35 uzlech, ale vlny dále rostou do výšky. Aktuální předpověď pro mou pozici uvádí vlnu 6,5 metru vysokou. Ta výška se okem těžko odhaduje, ale vlny jsou už opravdu velké.

24. DUBEN
Od kormidla jsem se nemohl vzdálit dalších 19 hodin. Skončil den, přešla noc a přišlo nedělní ráno. Už zápasím s extrémní únavou, mikrospánkem usínám u kormidla. Po východu slunce vítr zpomaluje na 28 uzlů. V 7:50 zapínám autopilota s gumicukovým vylepšením. Zdá se, že s obtížemi, ale pojede. Jdu si uvařit horký čaj a něco sníst.
Když však zalívám čaj v termosce, loď se prudce nahne na druhou stranu a už tak zůstane. Okamžitě cítím, že se stalo něco špatného. Utíkám ke kormidlu a vracím loď na kurz. Zapínám znovu autopilota, ale nic se neděje, kormidlo se volně protáčí, kam chce. Driver autopilota se porouchal. Ustavuji loď do driftu.
Rozeberu driver a vidím, že praskl ozubený řemen. Zaraduji se, neboť mám koupený náhradní. Beru nový řemen do ruky, jenomže… má jiné rozměry. Je kratší! Nelze ho použít! Dodavatel patrně udělal chybu a já jsem úplně v pr****…
Přichází chmurné myšlenky. Představa nonstop kormidlování po dobu dalších šesti nebo více dní, když už teď jsem unavený a nevyspalý, je příšerná. Tak kormidluji dále.
Vítr odpoledne slábne pod 30 uzlů, ale vlny zůstávají. Začínají jim jen přepadávat hřebeny.
22:44
Únava je už nepřijatelná. Uplul jsem dnes 70 mil, to není špatné. Zastavuji loď do driftu. Dobrá zpráva je, že v driftu splouvám rychlostí 1,5 uzle směrem k Azorům. Znovu si prohlížím nefunkční driver. I velká řemenice je v něm prasklá.
Usnul jsem tvrdě a spal až do 6:50.

25. DUBEN
V pondělí vstávám s myšlenkou zkusit zkonstruovat vlastní driver z toho, co najdu. Vrací se mi vzpomínka na film Apollo 13, ale tam měli na Zemi celý tým inženýrů, který hledal řešení. Já si zde musím poradit sám. Mechaniku původního driveru jsem rozřezal pilkou. Získávám tak díl s elektromotorkem a hnacím ozubeným kolem pro ozubený řemen. Mám tady náhradní řemen k alternátoru. Nic jiného není, a pokud to vydrží 500 mil, tak to splní účel. Dále beru ze zásob různé hliníkové profily a pásovinu, kterou zde mám právě pro drobné konstrukční práce. Prasklou řemenici z driveru opravuji prošroubováním a zpevněním hliníkovým páskem. Po necelých šesti hodinách, kdy se při práci otloukám o všechny zdi rozhoupané lodi, mám vyrobeno něco, co by mělo sloužit jako driver u kormidla.
Zapínám autopilota a on točí kormidlem. Hurá, vypadá to nadějně! Ve 12:36 vyplouvám s novým driverem postaveným z toho, co loď dala. Funguje skvěle. Jen aby vydržel. Den je nádherný, ani ne proto, že svítí slunce a je opravdu krásně, kolem lodi mi dnes dokonce skáčou delfíni, především se mne ale zmocňuje nepopsatelná radost a euforie z toho, že jsem nalezl řešení. Autopilot dokonale kormidluje a já si přitom mohu jít vařit oběd.
Nedocenitelná pohoda, když funguje autopilot. Pondělí odpoledne 17. den plavby, vzdálenost k ostrovu Faial 430 námořních mil.

28. DUBEN
Dvacátý den plavby je zcela frustrující. Vítr se dále stočil a fouká přesně ze směru, kterým potřebuji plout. Křižuji proti větru, a ačkoli jsem jich naplul 100, k cíli jsem se přiblížil jen o 24 mil. Aby toho nebylo málo, i mořský proud směřuje proti mně. Z Grib modelu je patrné stočení větru z východu a dále i mírně z jihu. To má však nastat až v pátek odpoledne. Do té doby zůstávám u křižování. Od pátečního stočení větru očekávám, že se mi podaří zase plout nejdříve severně a v průběhu soboty se spolu s větrem i já budu stáčet na východ. Tak bych mohl – i když neustále ostře proti větru – v neděli doplout na ostrov Faial.

29. DUBEN
V poledne se mi již daří plout ostře proti větru čistý sever. To je z mé pozice výhodnější než jihovýchodní kurz, kdy bych se k cíli už nepřibližoval. Snad nastává mnou velmi očekávaná změna směru větru. Vyrobený driver autopilota má právě za sebou 400 mil a stále vypadá, že je v dobrém stavu. Slunečního svitu přibylo, solární panely už několik dní dodávají dostatek elektrického proudu i pro trvale zapnutou lednici. Pivo má být vychlazené!
V noci se vítr dále stáčí a můj kurz teď téměř míří na ostrov Faial. Noc je jasná, měsíc v těchto dnech vychází až ráno, tak je pořádná tma. Pozorovat hladinu před lodí nemá smysl, protože v té tmě není vidět ani ta hladina. Stačí v pravidelných intervalech prohlédnout okolí, zda zde neplují nějaké lodě, které jsou vidět jen díky jejich navigačním světlům. Zato obloha je plná hvězd. K romantickému pohledu vzhůru mne to však moc neláká, protože ve větru 20 uzlů při teplotě 14 °C je mi docela chladno. Ještě pořád jsem neodvykl teplotám z Karibiku. Raději sedím v salonu a sleduji film, abych neusnul.

30. DUBEN
Deset hodin ráno, vzdálenost k ostrovu Faial je už jen 80 mil. To znamená, že dnešní noc bude tou poslední na moři a v neděli ráno bych mohl přijíždět do přístavu v Hortě. Je nádherný slunečný den. Voda má krásnou hluboce modrou barvu. Fouká vítr kolem 15 uzlů bez poryvů a loď, jakkoli proti vlnám, krásně uhání ostře proti větru vpřed rychlostí 5 uzlů. Mohla by jet rychleji, mám mírně zrefované plachty, ale pro mne je toto optimální nastavení, neboť mám při zesílení větru, přeháňkovém poryvu, dostatek času zareagovat i v případě, že sedím dole v salonu. To znamená, rychle se obléci do jachtařského oblečení, obléci harnes, vystoupit do kokpitu ke kormidlu a lanům ovládajícím plachty a udělat potřebné změny nastavení. Plachty mám zrefovány tak, aby unesly zesílení větru o 10 uzlů. Tím je značně snížena pravděpodobnost, že by se v případě prudkého zesílení větru, dříve než budu schopen zareagovat a refovat, roztrhla plachta nebo poškodilo lanoví. Zvláště při osamělé plavbě daleko od pevniny musím být opatrný.
Noc ze soboty na neděli je jasná, nebe skýtá mimořádně nádherný pohled na hvězdy a mlhoviny. Vítr slábne k 10 uzlům a má rychlost klesá na 3,5 uzle, jako by příroda věděla, že chci do přístavu připlouvat až za světla.

1. KVĚTEN
Ve dvě hodiny ráno mne od ostrova dělí vzdálenost 15 mil a já už vidím světla města. Zmocňuje se mne zvláštní pocit, najednou ta neuvěřitelně dlouhá cesta končí. Už jsem se zde dostal do takové bezčasovosti, že mi najednou připadá blížící se konec plavby neskutečný. Je to už 24 dní, co jsem opustil pevninu na Bermudách a putoval oceánem k Azorům, a teď se najednou cítím pevninou tak trochu zaskočen.
Už začíná svítat. Jsem několik mil od ostrova Faial. Vytahuji na stěžeň žlutou vlajku. Je to standardní signál při připlutí z jiné země, znamená, že požaduji povolení k přistání a celní odbavení. Dále vytahuji zdvořilostní portugalskou vlajku. Startuji motor, balím plachty a připravuji si na boky lodi fendry a lana pro přistání. Mířím do přístavu v Hortě, který se objevuje pod zamračeným nebem.
Cíl dosažen.
Tak a jsem šťastně v cíli, po dlouhých dnech samoty jen s oceánem a zdolání vzdálenosti 2 388 námořních mil, tedy 4 423 kilometrů. Loď jsem vyvázal v Marina da Horta. Odtud budu v srpnu se zájemci o jachtaření pokračovat poznávacími etapami po jednotlivých Azorských ostrovech.

Další fotografie lze najít na www.tomaskudela.cz.
Tomáš Kůdela
jachtařský instruktor a zkušební komisař MDČR
www.tomaskudela.cz

Na horu