S Valmonte na vlnách Karibiku 2
V další části článku o plavbě posádky plachetnice Valmont v Karibiku se podíváme na Svatý Vincent a na souostroví Grenadiny. Například na to, jak se bojuje s úředníkem ostrovní kanceláře.
Den čtvrtý – pátek 22. 2. – Zátoka pohyblivých písků (Saint Vincent) – Vydrýs a kotevní hlídka
Pomalu si začínám zvykat na vstávání v sedm ráno a pravidelnou snídani (i když v mém případě téměř neexistuje žádný jet lag - tohle je prostě ideální časové pásmo). Skvělý je, že se probudíte, uděláte tři kroky z kajuty a jste u snídaně. Zároveň metr od kormidla i od lan (a od ručníku). Tedy pokud nespíte na teaku až do rána, to pak stačí jen otevřít oči! Zanedlouho už zas držíme jižní kurz a plujeme vstříc další výspě pevniny, kde lidé vzdávají hold královně.
Ještě v závětří hornatého tropického ostrova, prvního na naší plavbě, kterému prostřednictvím správce vládne Její Veličenstvo, obdivujeme, zatím z uctivé vzdálenosti, dvojici sopečných sedmisetmetrových hrotů, čnících z moře jako zuby obrovské příšery, údajně ikonické Pitony. Podle plánu nás čeká výstup na menší z nich Petit Piton, ale až cestou na sever.
Vítr i poryvy nejsou tak intenzivní jako včera, tak je plavba mezi ostrovy trochu klidnější. Za chvíli vystupuje z oparu. Postupem času před přídí roste majestátní tropicky zelený kužel, jehož svahy zřejmě pokračují minimálně stejně hluboko pod hladinu, jako nad hladinu a jehož vrchol je podle slov kapitána stále zahalen v oblacích. Na členitém terénu štítu spícího vulkánu pokrytém snad všemi variantami zelené jsou občas patrné stopy lidské přítomnosti: ‚Vidíte ty bílý tečky, to jsou boudy, kde se skladuje místní produkce. Tady to královně nevadí Ale není dobrý tím směrem zabloudit…
Do cílové zátoky se snažíme dostat před čtvrtou odpoledne, abychom stihli úřední hodiny a formality nutné k legálnímu pohybu po místních mokrých i suchých cestách. Cíl se nám daří plnit, když pokládáme kotvu na písčité dno obydlené zátoky, kde je východní obzor tvořen stoupajícími zelenými svahy plnými palem. V tu chvíli začíná náhodou hrát na plný pecky asi jukebox v jakémsi baru na břehu 100 metrů od nás. Do výsadku se hlásí Nikol (už nevím, co jí kapitán slíbil, že na břehu najde) a Kárl. Jako taxikář s nimi vyráží ke břehu i Honza.
Hladový Zorba míří do podpalubí a hledá potravu, zatímco sleduji na zádi dění na břehu. Po úspěšném výsadku odráží Honza od břehu a startuje motor. Ten se ale po krátké době i přes opakovanou resuscitaci loučí a Honza zkouší záložní variantu. S jedním pádlem je ale jeho snaha marná. Nakonec se s lanem v ruce vrhá do vody a táhne. Bohužel jsem v tu chvíli tak omezený, že mě nenapadne použít ploutve, abych mu byl k něčemu. Po včerejšku vím, že je mnohem lepší plavec než já, a tak sleduji náznak nouze v jeho jednání, abych vyrazil na pomoc bez ploutví, ale ten nepřichází. Celou dobu kolem nás více či méně nápadně krouží domorodec na červeném kajaku a jednu chvíli se zdá, že snad začne motor dingy, i přes opakované náznaky díků a odmítání, opravovat… Při odražení od břehu se asi přes motor převalila vlna a dostala se do něj voda. Nezbývá než doufat, že do návratu výsadku motor vyschne.
Mezitím na břehu: o několik hodin později se slunce blíží k západu a na pevnině se pořád nic moc neděje, jen rytmy z baru se mění a po pláži se prochází pár místních. Ačkoli kapitán dorazil na úřad včas, měli jsme smůlu. Po odbavení kaťáku před námi se před čtvrtou úředník sbalil a odjel do jiné zátoky a náš výsadek musel využít místní MHD a vyrazil klikatými strmými cestami na divokou stíhací jízdu za ním
Mezitím na palubě Valmonta na kotevní hlídce: spekulujeme u šálku proklatě horkého anglického čaje o dění na břehu. Najednou se Zorbovi zdá, že jsme nějak blíž k molu a k dalším referenčním bodům na souši, bar se taky posunul a hloubka taky není konstantní… Po chvíli je jasné, že, ač je na kotvě, tak loď nestojí. Zorba za kormidlem startuje motor (má na to i papíry), vytahujeme kotvu a odplouváme pomalu po kruhové trajektorii do bezpečné vzdálenosti od břehu a spouštíme na zrádné dno šest metrů pod námi mnohem víc řetězu. Na nové pozici je už poloha jachty stabilní a Zorba z nudy začíná studovat manévrování v maríně. Unavený Honza usíná v kajutě a já se snažím v soumraku zachytit na papír pár palem na břehu. Za chvíli bude zase tma jak v pytli. Naštěstí přesně tu chvíli před tím, se na pláži objevují známé postavy a tentokrát pro jistotu dvoučlenná posádka míří s dingy ke břehu. Vyčkávací taktika motoru prospěla a vše jde bez problémů.
Výsadek je nadšený z nečekaného výletu na souši a kapitán je spokojen s řešením problému s nestabilním ukotvením. Večerní scénář je už téměř standardem… dobré jídlo, dobré pití, veselá společnost a na závěr ‚DJ Umakart‘ a dvojitá spící kotevní hlídka na pohodlných teakových lavicích v kokpitu. Nejednou také z přídě pozorujeme mírně se houpající zářící hvězdnou oblohu, i když Jižní kříž se nám zahlédnout nedaří. Nejednou dřímající „kotevní hlídku“ zažene do útrob lodi prudká noční přeháňka.
Den pátý – sobota 23. 2. – Dark View Falls (Saint Vincent) – Port Elizabeth (Bequia) – Temné vyhlídky – „Have yourself a great day “
Na dnešek jsou temné vyhlídky, obloha je zatažená a v intenzivních přeháňkách dost prší, ale hlavně nás čeká rezervace Dark View Falls. Temné vyhlídky ovšem evokuje i zachmuřená a snad trochu podezřívavá tvář nejednoho domorodce oděného do na cáry roztrhaného trička s mačetou pod paží a prázdnou lahví v ruce. To ovšem už míříme po cestě k vodopádům, poté co jsme se za deště vylodili na písku v sousední zátoce „u někoho na dvorku“ mezi ptactvem a jinou domácí faunou (např. atleticky vypadajícími vepříky…) a prokousali se křivolakými uličkami do středu pobřežní osady, kde, kromě krásné vily s anglickým trávníkem a nablýskaným Land Roverem patřící místní správě, není příliš známek dostatku čehokoli. Snad kromě ganji, která mi připomíná, že by nebylo dobré někde sejít z cesty. Ve tmavém úseku silnice vidím už z dálky siluety dvou respekt budících rastamanů s mačetami pod paží. Jejich temné tváře sledují náš příchod. Po krátkém dialogu s kapitánem zjišťují, že míříme k vodopádu a už jen slyším „Have yourself a great day“
Vzhledem k omezeným úředním hodinám vodopádu jsme těsně po deváté svědky toho, jak místní zřízenec nejprve kouzlem projde přes zamčenou bránu a dojde si pro klíče, aby nás vzápětí uvítal. Vlastně je to dnes asi poprvé, co se pohybuji v prostředí deštného lesa, který je ten den věrný svému jménu. Vydrýsovo: „Nevím jak vy, ale já tady mám signál “, nás při postupu přes vysutou lávku nad údolím vzhůru po schodišti stoupajícím úbočím bujnou vegetací porostlého kopce k vodopádu trochu zdržuje, stejně jako kluzký úsek po zídce malé vodní nádrže. Ještě potok a hurá do jezírka sladké vody, kterou z výšky několika desítek metrů doplňuje štíhlý proud padající vody (moc nechápu, jak tam někteří mohli strčit hlavu na víc než pár sekund).
Na cestě zpět doplňujeme tekutiny a živiny z mladých kokosáků z rukou našeho „průvodce s mačetou“ a míříme zpět do osady na pobřeží, kde nás kapitánův kontakt vede na svou zahradu plnou zeleně, plechů a drátů a dalších artefaktů (možná by tu Brueghel nalezl inspiraci). Podle všeho život tady pro obyčejné lidi asi není moc „Karibik“, jak si ho představujeme.
Po chvíli už naviják, nejspíš pod Vydrýsovým palcem, vytahuje kotvu a Valmont míří dál na jih do zátoky u Port Elizabeth na ostrově Bequia. Primární suchozemský cíl je vyrabovat bankomat a doplnit lodní pokladnu, bohužel nás ale předběhli „piráti“ z konkurenční lodi s výtlakem asi několik tisíc tun. Jejich náporu nemohl jediný bankomat v okolí odolat. Tak aspoň v baru na pobřeží měníme americké zálohy ve dvě sady skvělých drinků, od místního Rumpunche, přes Hawai blue až po Piňa coladu.
Den šestý – neděle 24. 2. – Bequia – Mayreau –– „Tady to konečně vypadá jak v Karibiku“ - „Sparrow on board“– Clinique J
Ráno míříme místo na moře zpět do „Přístavu Královny“, kde se snažíme nevrazit do regálu s rumem v rozhoupaném obchodě při doplňování zásob, zatímco někteří zakouší místní sprchu a jiní mění v obchodě zelené papíry za krásné místní bankovky a mince zdobené plachetnicemi. Na palubě se ocitá poprvé také tekutý vzkaz v láhvi od samotného kapitána Jacka Sparrowa J
Pak už nabíráme kurz na ostrov Mayreau… nejdřív se snažíme upíchnout na mělkém (alarm hloubkoměru řve snad celou dobu kotvení) písčitém dně katalogové zátoky, kde je však vzhledem k její popularitě a velikosti málo místa a tak míříme o zátoku jižněji, kde potkáváme kromě všudypřítomných „kaťáků“ i polskou plachetnici Fryderyk Chopin. Tuším, že zrovna tady si opět necháváme dovézt a přímo na člunu vykostit rybu, kterou nám pak Nikol asi i s pomocí jednoho z gurmánů v posádce chystá opět jako skvělou večeři.
Ještě před večeří přišel s ‘ostrou prosbou‘ za kapitánem Kárl… „Kapitáne, já si musím něco harpunovat!“ - „Ale tady je všude rezervace.“ No nic, stejně se nám ani nepodařilo to ďábelské zařízení natáhnout. Kárl je z toho zralý na Clinique. Když se vracíme z projížďky na člunu, už z dálky na zádi září Lasička v záchranářském outfitu včetně rukavic ve svém zápasu s „pračkou“ na laně, když po nás likviduje bordel v kokpitu
„Nepij to, samotný se to nedá!“ slyším důrazné varování od kapitána, když se chystám večer okusit další z úlovků z obchodu… má pravdu. Very Strong Sunset je silnej i v koktejlech, který popíjíme. Nedivil bych se, kdyby to byl zrovna tenhle večer, kdy jsem si ustlal v kokpitu přímo na teaku, a bylo mi to jedno J Se strongem je asi všechno pohodlnější…
Den sedmý – pondělí 25. 2. – Mayreau – Union – Chatham (Ganja) Bay – „Kapitáne, naše loď je támhle“; „Musíme si nadjet“ J Večer, který málem nebyl
Dnes ráno zas vyrážíme nejdřív na souš, rozhlídnout se od místního kostela „pyšných katolíků“ na nejvyšším bodě ostrova směrem k Tobago Cays, kam se dostaneme další dny, když už budeme mít kurz na sever. Klesáme z návrší křivolakou strmou hlavní ulicí, když tu najednou… se zastavuje čas… Všichni až na kapitána a na mě stojí a nehýbou se. Asi se dostali do časo-prostorové anomálie, ve které plyne čas mnohem pomaleji. Vysvětlení je ale jednoduché – free wifi. Snad po několika desítkách minut se konečně pomalu vrací do přítomnosti. Míjíme bar u Boba a u vysmátého místního pekaře bereme chleba a hurá zpět na palubu.
Další klidná etapa plavby nás vede na nejjižnější bod našeho putování na vlnách Karibiku, na ostrov Union, konkrétně do Chatham Bay, kde nás, jako v každé zátoce, vítá člun, jehož posádka nabízí místní lákadla. Tentokrát je to majitel baru, který nás láká na happy hours. Pro nás to však, díky kapitánovi, není žádná novinka. Chvíli po čtvrté míříme na písčitý břeh Unionu, kde nás za barem čeká Vanessa a dvě rundy drinků doplněné místními rytmy z barového jukeboxu… mají tu ale i knihovnu. Vysmátý Honza a jeho oblíbené žabky vyrazili na výlet po silnici, i přes kapitánovo upozornění, že po cestě nic moc k vidění není. Po nějaké hodině Honza nikde a tak s tím, že na nás mávne, až dorazí ke břehu, míříme zpět na o pár set metrů dál kotvícího Valmonta, kde nás opět čeká moc dobrá pečená ryba J
Nečekaně zastavuje u pravoboku člun… jsou to Dánové, kteří rozmluvili Honzovi, aby vstupoval do vln, a dovezli ho přímo k večeři poté, co ho údajně zachránili z křovisek asi nedaleko cesty, kterou se vydal objevovat krásy ostrova. „Vydrýs, žer!“ Snaží se o chvíli později jemně přesvědčit Honzu Lasička, mírně podrážděná jeho nevolí jíst. Ve stejnou chvíli asi o metr dál po jídle spokojený Kája příchází s myšlenkou dne: „Já bych si dal ještě Piňacoladu“ J
…sedíme ve člunu J Tahle cesta dingy na břeh se liší od ostatních v tom, že strategicky nechávám veškerou elektroniku na lodi. V baru u Vanessy, která se brzy s jointem v ruce vlní do svého oblíbeného rytmu, je teď ještě veseleji než poprvé, a nejen Lasička předvádí své rafinované „tance“. Místní zelenina taky není špatná.
O něco později se už ale sbíráme a vedeni zodpovědným kapitánem se motáme ke člunu, kam nás provází i starostlivá barmanka a jeden z již známých Dánů, kterému celý večer nepřestával Honza děkovat. I bez jejich pomoci za chvíli bezpečně míříme k Valmontovi, i když to chvíli vypadá, že jedeme do psích… ale musíme si jen nadjet. V tu chvíli ještě netušíme, že to není poslední cesta k písčitým plážím a barům Unionu. Přistání u lodi a nalodění je pravda vláčnější než obvykle, ale bez problémů. Veselo je až za chvíli, když unavený Vydrýs vytuhne v salónu v doupěti Lasičky, která se ho marně snaží nejdřív mile, a pak se stále větší razancí vyrazit ze svého teritoria :D („Ty jeden malej zelenej… !!!“)
Usínám… loď, moře a vítr zase hrají svou nekonečnou symfonii… Bleskne mi hlavou, že dnes dost fouká. Člun je sice ve vodě, ale standardně karabinou připoutaný. Jsem příliš unavený, abych se vyhrabal a šel to zkontrolovat.
Den osmý – úterý 26. 2. – Union – Tobago Cays (Petit Rameau) – ‘Slowmo‘ Tommy - Zorba vs Lobsters 5:0
…budí mě dusot, jak se kapitán dere lodí a slyším jen něco jako „Uvolněný dingy!“ a šplouch u zádi. „Málem jsme přišli o člun! … Celou noc nebyl uvázanej, nechápu, jak to mohlo vydržet až do rána“ vysvětluje situaci kapitán poté, co ranním skokem pro odplouvající člun zachránil naše spojení s pevninou!
Hned dopoledne se nám dingy hodí. Při placení nechal večer Kárl na baru telefon, a tak čekáme, až ho přiveze někdo od Vanessy, která ho vzala k sobě. Chvíli to trvá, ale nakonec má nejen kormidelník velkou radost a vyráží s kapitánem zase na břeh. Čekání na palubě nám krátí pozorování okřídlených řízených střel vzduch-voda, zapichujících se nedaleko od lodi do slaných vln ve snaze poobědvat čerstvou rybu. Po návratu záchranné výpravy vyrážíme na asi šestihodinovou plavbu na Tobago Cays!
Díky změně kurzu se dostáváme do protivětru a plavba je tedy trochu zajímavější a „Zvoníka“ Zorbu, držícího často hlídku u vinšny hlavní plachty, doplňuje dvojice u otěží geny, čekající na signál kormidelníka měnícího kurz při réčku (obvykle je třeba jen jeden pár rukou pro práci jen s jednou otěží, nejlépe s tou, ve které je napětí).
Před šestou připlouváme na „parkoviště“ u rezervace pár set metrů od reefu. V řadě stojící kaťáky působí, jakoby tu stály v zácpě. Tuším, že nejdřív posíláme na dno kotvu a pak chce kapitán převázat loď ke svému oblíbenému „šutru“ a vysílá Vydrýse s lanem (v ruce, né v zubech). „Kapitáne, to nedám“, hlásí z dálky plavec, když lano dochází pár metrů od cíle. Tohle nedal ani palubní Mac Gyver.
Pár set metrů před námi se v pravidelném rytmu vzdouvá masa vody a tříští se ve vzduchu jako by tam mávnul ocasem Leviatan! Ale je to patrně jen projev toho, jak vlny hnané větrem naráží na stěnu útesu končícího pár metrů pod hladinou, zatímco pár metrů pod námi se v klidu na mořské trávě „pasou“ jedni z nejdéle žijících tvorů, kteří již velmi dlouho, ozbrojeni těžkým pancéřováním, obývají podobné mořské hlubiny. Za chvíli už se šnorchlem a ploutvemi opatrně nahlížím do jejich modře zbarveného beztížného světa a nebýt pod vodou koukal bych asi s otevřenou pusou na tyto elegantně se vznášející tvory z jiných dob. Pokusit se potopit nebo vynořit společně s želvou, samozřejmě v uctivé vzdálenosti, je jeden z nejpůsobivějších momentů J Dokonce později zahlédneme těsně pod hladinou svištícího rejnoka, bohužel ale jen z kokpitu.
Sice je tu chráněná rezervace, ale oploutvený homo se šnorchlem, není-li za bariérou z lana a bójí, si tady musí trochu dávat pozor, aby ho nepřejel nějaký velký kaťák, rangeři, „falešní rangeři“, Captain Kojak nebo jakékoli jiné ze široké palety plavidel čeřících zdejší zářivě modré vody.
Jedním z nich je i dlouhý člun s nápisem Tommy s integrovaným stejnojmenným pilotem, přes jehož příď se právě převalila vlna a překvapila nejen nazdobenou Lasičku cestou na, co by dobře najedený Zorba kokosákem dohodil, vzdálený Petit Rimeau, kde nás čeká půl tuctu nebohých humrů a tucet Hairounů. Chvíli to sice trvá (tady asi čas plyne nejpomaleji v oblasti, nebo spíš jdou Tomymu blbě jeho neexistující hodinky), ale mezi stoly obsazenými anglickými důchodci a dalšími obyvateli nedaleko se pohupujících jachet a katamaránů, se konečně i náš stůl začíná prohýbat pod mísami s přílohami, ovocem a zeleninou a konečně šesticí mořských těžkooděnců, kterým osud do cesty postavil Tomyho a jeho kamarády, takže teď máme lekci z jejich vařené anatomie. Obdivuji až fraktální formy některých částí jejich exoskeletu, ale jen očima (mám rád svoje zuby), zatímco chrabrý Zorba se pouští do boje i s nejmenšími detaily nejen svého humra. Kapitán ani zde nezapomíná na blaho své posádky: „Vydrýs, to nežer, to jsou žábry“
Za tmy opouštíme písečný ostrůvek posetý palmami, který by nejspíš byl pro humry ekvivalentem pekla, rychlostí Tomyho člunu, který ho bez váhání vede do temnoty, zatímco nám nad hlavami září karibské hvězdné nebe. Zpět na naší základně ještě chvíli popíjíme nejspíš Sparrowa a končíme dlouhý den asi zase ve stylu umakart party
Text Petr Kohút