Novoroční výlet za bórou, 2. díl
Vyrazit na Nový rok do Senje podívat se na bóru se zdá někomu bláznivé. Mnozí ale jezdí do Itálie na lyže. To nikomu divné nepřijde. Koníčky jsou různé.
Byly časy, kdy jsem také lyžoval. Dobře a rád lyžoval. Bylo to v době, kdy sníh byl přírodní, lyže nad hlavu a lístky v pokladně trhal vousáč z rozměrného kola. To ale nechme být, mladí to neznají. Stejně jako neznají telefon, kde se číslo z hlavy prstem vytáčelo. Dnes je vše jiné a já už nevidím jediný důvod, proč sjíždět jeden bílý kopec dvakrát.
Lyže mě nelákají. V zimě tedy k moři a čekat na vítr, který umí překlopit Tatru i s nákladem.
Barva červená
První den nám čekání na vítr nevyšlo. To ve čtvrtek už od rána foukalo. Sice od jihozápadu, ale vítr sílil a obloha se pomalu zatahovala. Kdo o počasí něco ví, má představu, že se blížila očekávaná změna. Večer mělo začít pršet, v noci přejít fronta a v pátek ráno foukat bóra.
Foto Daniel Vodička
Obyvatelstva ve vesnici ubývá.
Senj je příjemné městečko, ale druhý den už chodíte dokola ve stejných uličkách. Vyrazili jsme po magistrále na jih. Krásná cesta, kde je na co koukat. Tu a tam odbočky dolů k moři. Zkusili jsme po jedné a skončili ve vylidněné vesnici Lukovo. Kostel, molo, pláž a 36 obyvatel. Z více než čtyř stovek v roce 1953. Na začátku osmdesátých let ještě 90 žijících. V nové tisíciletí jen 36. Dnes je jich možná ještě méně. Naposled se spočítali před 14 lety. Mladí odjíždějí, staří umírají. Jste tu na pobřeží, ale skoro jako na ostrově. Odříznuti od civilizace. V létě místo vytrhnou z všednodennosti turisté, v zimě leda smrt. Moře ale mají hezké. Dvě mola a vzadu pláž otevřená na sever. Letní dovolená tu může být klidná a příjemná. Na jachtě se dá stát na kotvě před pláží.
Další naší odbočkou z magistrály je Jablanac. Donedávna sem jezdily trajekty z Rabu. Také odtud vede chodník podél moře do zátoky Zavratnica. Za monarchie byla zátoka navštěvována smetánkou z Vídně a Prahy. To svědčí o velké kráse. Proto ta cesta.
Foto Daniel Vodička
Zátoka Zavratnica.
Během druhé války se v zátoce schovávaly německé lodě. Wehrmacht už ustupoval z Balkánu a snažil se zachránit, koho se dalo. Aby je poslal proti dělům někde jinde. Lodě mu v tom měly pomoci. Cesta po souši byla pomalá a kvůli partyzánům i nebezpečná. Kvůli lodím byla zátoka cílem spojeneckých náletů. Jednu německou loď se podařilo potopit. Stále leží na dně. Nebylo to ale jednostranné. Dva mladí letci skončili na okolních skalách.
Zátoka je skvěle krytá. Z moře se těžko hledá vjezd. Zužuje se mezi skalami a znovu rozšiřuje. I uvnitř je stále hodně hluboká. V létě u dřevěné budky vystojíte frontu na krásu a zaplatíte ulaznicu. Pět euro na hlavu a dvacku za loď. Nádherná průrva ve skalách v sezóně připomíná lidský úl.
Foto Daniel Vodička
Pohled z Jasenskiho kuku.
Dny jsou v zimě krátké. Slunce už na západě mířilo za ostrovy, obloha měnila barvu na noční. Přejeli jsme magistrálu a v posledním světle začali stoupat po úbočí Velebitu, po silničce mířící někam k průsmyku. Neudržovaná v létě se nyní v horách ztrácela pod sněhem. Bylo už pozdě hledat spodní hranici běloby. Zastavili jsme v místě, kde rozpraskaný asfalt uhýbal do vnitrozemí a vylezli na skalnatý Jasenski kuk. Ze 700 metrů výšky se otevřel výhled na ostrovy. Pag, Rab, Lošinj, Cres, Silba, Olib, Premuda, Ilovik. Možná i Ist, Molat, nepoznal jsme je všechny. Nad hlavou už jsme měli těžký šedý mrak a slunce obarvilo scénu. Barva čtvrtečního večera byla červená.
Zpáteční cesta do Senje byla černá. Husté mraky, začínalo pršet. Jen tu a tam reflektory osamělých aut. Dálnice v horách před léty zastavila provoz po magistrále kolem moře. Jako kdysi Panama plavby kolem Hornu.
Barva šedivá
Foto Daniel Vodička
Ledový vítr sebou nesl déšť.
Stále sílil jihozápadní vichr a s ním hlučný déšť. Od západu přicházela avizovaná fronta. Až přejde, vítr se otočí. Během noci černou tmu křižovaly blesky osvětlující město zahalené dešťovou clonou. Ráno bylo monotónně šedivé, barvy zastřené. Jen červené světlo přístavního majáku narušovalo šedou jednotvárnost. Vítr z hor nesl nad moře závěsy deště. Začala bóra a nábřeží sevřel chlad.
Měli jsme bóru. Viděli jsme na ní od snídaně. Byla ledová, silná jen tak středně. V poryvech 35, maximálně 40 uzlů. Měli jsme vítr, ale nebylo to ono. Umí se tu prohnat i dvojnásobnou rychlostí.
Domorodci se schovávali v kavárnách. Kdo nemusel, ven nechodil. Žijete-li v místech divokého počasí, musíte se mu přizpůsobit. Vítr se hnal z hor a lomozil vším, čím se hlučet dalo. Lidstvo čekalo, až chlad zakusující se hluboko do těla přejde.
Foto Daniel Vodička
Za frontou se jiskřivě vyjasnilo.
Barva jiskřivá
Odpoledne déšť slábl, za Rijekou se objevila jasná obloha. Bílé vrcholy hor se rozzářily nad Crikvenicí. Bóra ještě svištěla, ale už byl vidět její konec. Vítr přišel jako unavený bouřlivák, ale tentokrát nenadělal velké scény.
Za studenou frontou se vždy vyjasní. Mraky zmizí, ochladí a vyjasní. Vzduch je čistý, viditelnost výborná. Někdy je vidět i do Itálie. Barvou třetího večera byla studeně jiskřivá.
Foto Daniel Vodička
Zasněžený průsmyk Vratnik a pohled na ostrovy.
Barva bílá
Výlet za větrem další ráno končil. Časné slunce ozářilo holé srázy Krku. Začali jsme šplhat nahoru do hor. Poslední zastávka a pohled ze zasněženého průsmyku Vratnik na moře. Barvou rána byla bílá.
Před námi šedivě všední zimní střední Evropa.