Mapa arktické oblasti Johannnese Janssonia (kolem roku 1650)
Na počátku byla tma… Již za hranicemi prvních osad žili lvi/medvědi/tygři. Pak se pozvolna začali objevovat ti, kteří ve tmě rozsvěceli světla. Nejprve sporadické chodníčky, později světlo jasnější a plošné. Byli to cestovatelé a kartografové.
Představte si místo, kde žijete a kolem nic. Les, prales, step, hory, moře, led. V bezpečí jste doma, všude jinde číhá nebezpečí. Nejsou cesty, nevíte, co je za kopcem, za lesem, za mořem. Poznat nepoznané vyžaduje odvahu. Vleze-li pes jinému do revíru, strhne se rvačka. U lidského druhu to bylo stejné.
Světlo se začalo pomalu šířit tmou. Přišly objevy. Mořeplavci, kupci, cestovatelé. Světlo bylo nutné zaznamenat. Vznikly mapy. Byly nezbytné k tomu, aby další plavby již nebyly cestami ve tmě. Aby vědění rozšiřovali, ne již jednou známé znovu objevovali.
Mapy, mapy, mapy
Mapa, zaznamenané vědění, světlo ve tmě. V dobách vzácnosti vědění byla pokladem. Dnes jich již je tolik, že už se přestávají vydávat. Zapomíná se na ně, mnozí jachtaři se s papírovou mapou dostanou do kontaktu jen u zkoušek.
Pro naši generaci byla mapa tématem snění. Plot za Chebem znamenal, že jsme sice věděli, že na západ od nás svět pokračuje, ale cesta byla na závoru. Navíc nám stále našeptávali, že nás tam chtějí sníst. Nechtěli, jídla měli dost.
To jsem se ale jen zasnil nad tím, co pro nás mapy v dětství a mládí představovali.
My tu ale tentokrát máme jednu krásnou mapu, kterou mi poslal kamarád Jirka Brožek. Vytvořil ji holandský kartograf Johannes Janssonius (1588 - 1664). Jde o mapu Arktidy. Celá oblast je sice mapou již nasvícená, ale mnohé části se tehdy ještě ztrácely v bílé tmě.
Na zadní straně mapy je napsáno
Johannes Janssonius také známý jako Jan Jansson se narodil roku 1588 v Arnhemu v Nizozemsku. Jeho otec byl knihkupec a vydavatel (Jan Jansson starší). Když se oženil s dcerou kartografa Jodocuse Hondiuse, založil si také živnost jako knižní vydavatel v Amsterdamu. Jeho první mapa byla vydána v roce 1616. Asi o 15 let později navázal partnerství se svým švagrem Hondiem a přidal další vydání atlasu Mercator/Hondius. Po jeho smrti v roce 1664 dědicové stále vydali několik map. Mnoho z jeho desek získali Pieter Schenk a Gerard Valk.
Popis mapy
Stará barevná námořní mapa severního pólu od J. Janssoniuse. S Grónskem a Kanadou, Islandem, Špicberkami, Norskem a severním pobřežím Ruska. Mapa ukazuje slavný Severozápadní průjezd, spojnici mezi Atlantikem a Pacifikem na severu Severní Ameriky.
Philip D. Burden v The Mapping of North America o této mapě:
Tato mapa se poprvé objevila v latinském dodatku z roku 1637 spolu s mapou, kterou nakonec nahradila... Volně založená na formátu jeho vlastní atlasské malé desky z roku 1628, kartograficky čerpá z Hondius, 1636. Nakonec se však stala prototypem mnoha pozdějších map, jako je Willem Blaeu, c. 1638 a Moses Pitt, 1680.
Neznámé severozápadní pobřeží se pohodlně skrývá za ozdobnou titulní kartuší. Dvě lišky, dva lovci a lední medvěd zdobí druhou kartuši s otiskem. Jeden neobvyklý rys této mapy je pokus o zobrazení loxodrom na polární mapě.
Z prvního skutečného mořského atlasu, známého jako Atlas Maritimus. Tato mapa pochází z německého vydání Das Fünffte Theil Des Grossen Atlantis, Welches begreiffet Die Wasser-Welt, Das ist: Eine sehr kunstreiche Abbildung und Beschreibung aller Wasser und Meeren... od Johannese Janssonia (J. Jansson), vydaného jako pátý díl jeho Atlasu 165 v Amsterdamu.
U mapy je v atlasu přiložen text, který nechal Jirka Brožek prostřednictvím AI přeložit a upravit pro naši četbu.
„Beschreibung des Poli Arctici, und der unter demselben liegenden Landschaften.“**
„Popis Arktického pólu a krajin pod ním ležících.
Je to text zřejmě ze 17. století (podle písma a stylu), který se snaží popsat severní oblasti Země – především geografii, astronomii a některé tehdejší objevy nebo teorie o Arktidě.
„Was der Polus sey.“
Co je to pól
Ve starořečtině slovo „πόλος“ (polos) znamená osa nebo nebeská osa, a v němčině se toto slovo používá k označení nebeského nebo zemského pólu. Astronomové tím rozumí místo, kolem kterého se nebe otáčí – tedy nebeský pól, nebo zeměpisný pól, kolem kterého se otáčí Země.
Dále se rozlišuje mezi „Polus Arcticus“ (severní pól) a „Polus Antarcticus“ (jižní pól), přičemž každý leží uprostřed své polokoule – severní nebo jižní. Při severním pólu se nachází Stella Polaris (Polárka), podle které se řídí námořníci při určování směru...
Text pokračuje popisem různých expedic, například zmínkou o roku 1640, kdy byla údajně pozorována určitá hvězda velmi blízko pólu, a jsou tu i zmínky o anglických mořeplavcích jako Thomas Smith Bay, Richard Chancellor, Sebastian Cabot a Freto Davis (Davisův průliv).
„Polus Arcticus.“
Severní pól (Polus Arcticus) je myšlen jako určitý pevný bod na obloze, kolem kterého se otáčejí hvězdy, jak se to zdá našim očím. A právě na tomto místě se nachází slavná hvězda zvaná Stella Polaris (Polárka), která podle astronomů i námořníků leží nejblíže tomuto nebeskému pólu a téměř se nehýbe. Z tohoto důvodu je ve velké úctě u všech námořníků a objevitelů, neboť se podle ní velmi snadno a jistě určuje sever.
Dlouho se však vedly spory, jak přesně daleko od pólu tato hvězda leží. Někteří tvrdili, že je od něj vzdálena o celý stupeň nebo více, jiní uváděli méně. Nakonec v roce 1640 jeden německý astronom velmi pečlivě změřil její vzdálenost a došel k tomu, že je asi 1 stupeň, 32 obloukových minut a 30 vteřin od pólu, podle jiného výpočtu to vyšlo na 1 stupeň a 31 minut.
Ačkoli se často tvrdí, že severní pól leží přesně pod hvězdou Polárkou, zeměpisný pól – tedy bod, kolem kterého se otáčí Země – se nenachází přesně pod touto hvězdou, nýbrž o něco dál. A tento bod nebyl dosud přesně navštíven ani přeměřen. Podle některých měření se zemský severní pól nachází přibližně na 90 stupních severní šířky, tedy přesně na severu, a na 160 stupních západní délky.
Tyto údaje ale nejsou zcela jisté a přesné, protože žádná loď dosud skutečně nedosáhla samotného pólu, ale jen míst k němu blízkých. Někteří námořníci se domnívali, že se k němu dostali – například v roce 1576 anglický kapitán Martin Frobisher tvrdil, že se přiblížil velmi blízko k pólu. Později (v roce 1587) John Davis při svých plavbách na sever taktéž zaznamenal oblast, kterou považoval za blízkou pólu. Ale protože zdejší moře byla stále pokryta ledem, nebylo možné postoupit dál.
Thomas Smith Bay, tedy Zátoka Thomase Smithe, byla takto pojmenována po jistém anglickém šlechtici a dobrodinci, který financoval několik výprav. Tato zátoka leží v oblasti severních moří a byla často zmrazena ledem. Angličané tehdy podnikli několik plaveb s cílem najít novou obchodní cestu do Číny – takzvanou Severovýchodní cestu, která by vedla podél severního pobřeží Asie.
V těch dobách se předpokládalo, že je možné obeplout severní pól z Evropy do Ameriky nebo Asie. Byly tedy podniknuty mnohé výpravy, většinou z Anglie, aby se tato možnost prozkoumala. Některé lodě skutečně dosáhly velmi severních šířek, ale většinou byly zastaveny ledem a silnými bouřemi.
V jedné z takových výprav, pod velením Richarda Chancellora, byla loď zahnána do Bílé moře (v dnešním Rusku).
Za vlády anglického krále Edwarda VI., syna Jindřicha VIII., byla založena Společnost pro objevování Severovýchodní cesty, která si dala za cíl najít obchodní cestu do Číny a Východní Indie podél severního pobřeží Evropy a Asie. Hlavním podněcovatelem a znalcem v této oblasti byl Sebastian Cabot, zkušený námořník a geograf, jehož otec John Cabot kdysi vedl plavby k americkému pobřeží.
Společnost byla složena z několika šlechticů, obchodníků a mořeplavců, a byla jí svěřena významná finanční i politická podpora. V roce 1553 byla vyslána první výprava pod velením Sira Hugha Willoughbyho, složená ze tří lodí. Dvě z nich se však ztratily v bouři nebo zamrzly u pobřeží Laponska (dnešní severní Norsko a Rusko). Třetí loď pod vedením Richarda Chancellora se dostala do Archangelska a odtud se její posádka vydala přes pevninu do Moskvy, kde navázala první styk s ruským carem Ivanem Hrozným.
Tímto počinem bylo Anglii umožněno navázat pravidelný obchod s Ruskem po pevninské cestě, i když původní plán – tedy objevit přímou cestu po moři do Číny – zůstal nenaplněn.
Zbývá se ptát, proč bylo vynaloženo tolik úsilí na průzkum těchto chladných, nehostinných a zmrzlých oblastí, kde není žádného pohodlí, ani žádných známek bohatství. Odpověď zní: protože obchodní duch, který žene člověka za ziskem, nezná hranic. Vždyť se doufalo, že se právě zde skrývá krátká a výhodná cesta do Číny, Indie a zemí dále na východ – což by přineslo bohatství a slávu těm, kdo ji najdou.
Někteří také věřili, že v severních oblastech se nacházejí neznámé země, které ještě nebyly zaneseny na mapy – a tedy že by mohlo dojít i k novému zámořskému objevu, podobnému tomu, jaký učinil Kolumbus směrem na západ.
Jiní byli vedeni touhou po poznání a slávě – protože kdo by se mohl rovnat tomu, kdo by jako první obeplul pól, nebo objevil cestu do vzdálených království severní Asie přes moře?
Někteří kosmografové tvrdí, že země kolem samotného severního pólu je obklopena mořem, které proudí v kruhu. A právě uprostřed tohoto moře se nachází velký černý kámen, vysoký asi 33 mil, který je údajně magnetický – a proto jehly kompasu směřují stále na sever. Kolem tohoto kamene proudí čtyři mohutné řeky, které stékají z různých světových stran a vlévají se do středu – tedy do samotného severního pólu – s takovou silou, že tam prý vzniká obrovský vír.
Tyto čtyři řeky rozdělují okolní pevninu na čtyři části – čtyři země či ostrovy, z nichž dva jsou obyvatelné. Celý tento systém byl prý zaznamenán již ve spisech Jacoba Cnoyaerta (z Antverp), který kreslil mapy pro Martina Behaima, slavného německého kartografa a tvůrce jednoho z nejstarších glóbů.
Tuto teorii přejal také Gerardus Mercator, jenž roku 1569 ve své velké mapě světa zakreslil severní pól právě takto – jako střed vířícího moře, kolem něhož jsou čtyři pevniny, oddělené řekami proudícími k černé hoře v centru.
Gerardus Mercator, slavný vlámský kartograf, zanesl tento popis severního pólu do své slavné mapy z roku 1569 – a ve vysvětlivkách k této mapě uvádí, že čerpal z jednoho prastarého rukopisu, který se dostal do jeho rukou prostřednictvím jistého muže z Anglie.
Tento rukopis měl být podle jeho slov přepsán z původního latinského dopisu, který roku 1364 přivezl z Norska jakýsi kněz z Oxfordu. Ten cestoval do Bergenu, kde potkal několik námořníků, kteří se prý dostali velmi daleko na sever – až do oblasti čtyř proudících řek a černé magnetické hory.
Tito námořníci popsali, že lodě byly proudem vtaženy do víru a dostaly se až ke zmíněnému kameni. Někteří z nich tvrdili, že tam žijí lidé, kteří jsou zcela odlišní od Evropanů – jsou prý vysocí, silní a velmi zruční v boji.
Tato zpráva se později dostala k dvoru anglického krále a poté byla přeložena a rozšířena mezi učence. Právě z této zprávy údajně Mercator vycházel při tvorbě své mapy, kde zakreslil onu černou horu uprostřed, čtyři okolní řeky, a čtyři země či ostrovy, které jsou tímto prouděním odděleny.
V oné mapě světa, kterou Mercator vytvořil, je severní pól obklopen čtyřmi velkými zeměmi (či ostrovy), které jsou od sebe odděleny čtyřmi širokými řekami, proudícími k středu. Každá z těchto řek je prý široká patnáct německých mil (tedy zhruba 110 kilometrů) a prudce se žene směrem k černé hoře v samém středu.
Každá z těchto čtyř zemí byla na Mercatorově mapě označena zvláštním jménem:
- Septentrio – severní země,
- Occidens – západní země,
- Meridies – jižní země,
- Oriens – východní země.
Uprostřed těchto čtyř částí se nachází ostrov s černou horou (Rupes Nigra) a kolem něj obrovský vír. Dále Mercator uvádí, že celý tento kruhový systém má v průměru 360 německých mil (asi 2660 km), přičemž každá jednotlivá země zabírá čtvrtinu tohoto kruhu.
Navíc každá z těchto čtyř zemí měla podle starých zpráv své vlastní obyvatele, zvyky a jazyky. Přestože nebylo možné to vše ověřit, Mercator i jiní kartografové tehdejší doby považovali tyto zprávy za hodné zaznamenání – buď jako historickou kuriozitu, nebo jako výzvu budoucím cestovatelům.
Je však zvláštní, že kompas ukazuje stále na sever, i když se tím směrem nenachází žádný viditelný kámen, kov ani žádná jiná známá příčina. Někteří proto tvrdí, že přitažlivost nevychází z konkrétního bodu na zemi, nýbrž ze samotného pohybu nebeských sfér, tedy z vesmírného pořádku, jenž určuje pohyb nebeských těles i směr magnetické jehly.
Jiní se domnívají, že síla magnetu souvisí s rotací Země, a že kompas směřuje k ose otáčení – tedy k zemskému pólu, i když skutečný magnetický kámen se tam nenachází.
Další teorie hovoří o tom, že v samém středu země (čili někde hluboko pod severním pólem) se nachází veliký kovový jádrový kámen, který působí na kompas jako obrovský magnet, jenž přitahuje jehlu na povrchu směrem k severu. Tento názor sdílel i jistý učenec Petrus Peregrinus, jenž sepsal pojednání o magnetech již ve 13. století.
Ať už je pravda jakákoli, zdá se jisté, že severní směr není určen náhodně, ale vychází z nějakého stálého a přirozeného zákona – a je úkolem učenců, aby tento zákon odhalili.
Zprávy o oné černé hoře (Rupes Nigra) uprostřed severních moří se objevují v různých rukopisech, ačkoli se jejich popisy někdy liší. Jedni říkají, že hora je zcela kovová a má magnetickou sílu, druzí že je tvořena černým kamenem, tvrdším než žula, a že se z ní zvedá kouř jako z hory ohnivé.
Někteří ji nazývají terra nigra – černou zemí – a mají za to, že jde o celé území, a ne jen samostatnou horu. Jiní zase tvrdí, že ona „černota“ je způsobena věčným stínem, neboť slunce tam nikdy nevystoupá vysoko nad obzor a kraj je tak ponořen do temnoty.
Podle jiných zpráv se v okolí této hory nacházejí zvláštní přírodní jevy: voda, která nikdy nezamrzá, vítr, který vane stále jedním směrem, a nebe, které má jinou barvu než v jiných částech světa.
A právě z tohoto důvodu mnoho starých kartografů kreslilo severní pól jako místo plné tajemství a divů – nejen pro jeho zeměpisnou výjimečnost, ale i pro jeho podivuhodné přírodní úkazy.
V těchto severních krajích je po většinu roku taková zima, že ani stromy, ani obilí nemohou růst. Země je pokryta sněhem i v létě, a lidé se musí živit rybami, masem mořských zvířat a sušenými zásobami.
Z mořských tvorů jsou nejčastější mroži (rosmarus), velcí jako voly, s dlouhými zuby jako kly, které trčí dolů. Tyto zuby lidé někdy zaměňují za slonovinu a obchodují s nimi. Mroži se často vyhřívají na ledových krách, a když spatří člověka, seskakují do vody s velkým hlukem.
Dále jsou zde lední medvědi, kteří jsou větší než obyčejní medvědi a mají srst jako sníh. Jsou nebezpeční a silní, často útočí na rybáře a přepadávají lodě u pobřeží, když se lodníci příliš přiblíží ke břehu.
Ještě se zde vyskytují zvířata podobná liškám, která však mění barvu podle roční doby – v zimě jsou bílá, v létě šedá. Jsou to velmi lstiví tvorové a živí se vejci ptáků, rybami nebo čímkoli, co najdou.
Lidé zde žijící musí být silní a otužilí, jejich těla jsou zvyklá na chlad a jejich obydlí jsou částečně zahloubená do země nebo postavená ze sněhu a kamene. Oheň si udržují pomocí tukových lamp, protože dřevo je zde vzácné.
V těchto nejzazších severních krajích nastává zvláštní úkaz, totiž že Slunce zde po mnoho týdnů vůbec nezapadá, zatímco jindy zase po mnoho dnů vůbec nevychází. Říká se, že v některých místech je den dlouhý šest měsíců a noc stejně tak – i když ve skutečnosti se jedná jen o několik týdnů, kdy je buďto světlo bez přestání, nebo tma téměř úplná.
Tento jev způsobuje sklon zemské osy, jak vysvětlují hvězdopravci, a zcela mění životní rytmus lidí i zvířat v těchto končinách. V době, kdy Slunce nezapadá, lidé musí zakrývat okna a spát podle hodin, nikoli podle přirozeného světla.
Během dlouhé noci se často objevují zvláštní nebeské úkazy, jako jsou zářivé světelné pruhy, které tančí po obloze – tyto bývají nazývány Aurora borealis neboli severní záře. Lidé v dávných dobách se jich báli a věřili, že ohlašují válku, smrt králů nebo příchod velkých nemocí.
Někdy bývá obloha zbarvena do ruda, jindy se na ní objevují sloupy světla, které sahají od obzoru až k nebesům. Tyto jevy jsou zřejmě způsobeny vlhkostí a chladem v horních vrstvách vzduchu, ale přesný důvod zůstává neznámý.
Také se říká, že v určitých obdobích je možné slyšet v těchto krajích divné zvuky, jako by hučely trubky nebo hrom – ačkoli nebe je jasné a bez mračen. I tyto zvuky byly v minulosti považovány za znamení.
Oblečení lidí žijících v těchto severních zemích se liší od našich zvyků – šijí si oděvy z kůží zvířat, hlavně sobů, tuleňů a medvědů. Vnitřní strana je obrácena srstí dovnitř, aby lépe chránila před mrazem. V zimě nosí několik vrstev na sobě a navrch těžký plášť s kapucí.
Jejich boty jsou rovněž z kůže a vycpané suchým mechem nebo trávou, kterou si suší a pečlivě skladují. Rukavice jsou s odděleným palcem, aby ruce zůstaly v teple, a v některých oblastech používají i masky přes obličej, aby jim mráz nespálil tváře.
Místo koní používají k jízdě soby nebo psy, které zapřahají do saní. Tito psi jsou silní a odolní, a dokážou běžet i celý den bez odpočinku. Saně jsou lehké, často vyrobené ze dřeva, které si přivezli, nebo z kostic mořských živočichů.
Jako zbraně používají harpuny, luky a krátké nože. Na lov tuleňů a ryb mají zvláštní oštěpy, které jsou opatřeny háčky, a které po zásahu zůstávají v těle zvířete, aby neuniklo. Jejich luky nejsou velké, ale velmi účinné, a šípy mají často kamenné hroty nebo z kostí.
Je pozoruhodné, jak tito lidé dokázali přizpůsobit svůj způsob života drsným podmínkám, a přežívají tam, kde by člověk z našich krajin dlouho nevydržel.
Moře, která omývají tyto nejsevernější země, jsou téměř po celý rok pokryta ledem a sněhem. V létě se sice led trochu rozpouští, ale přesto zůstává mnoho ker a plovoucích ledových hor, které ohrožují lodě. Námořníci vyprávějí o případech, kdy celé lodě byly rozdrceny mezi kusy ledu během několika málo hodin.
Kromě toho se zde často vyskytuje hustá mlha, která trvá i několik dní, takže není možné určit směr ani vzdálenost. Kompasy zde navíc někdy selhávají nebo ukazují nesprávně, což se připisuje blízkosti oné černé hory či jiným neznámým silám.
V některých oblastech prý moře náhle vtahuje lodě, jako by se otevírala propast – a právě tyto víry, popisované již ve starých zprávách, byly považovány za velmi nebezpečné. Námořníci se těmto místům vyhýbají a považují je za zakleté.
Není tedy divu, že pokusy o dosažení severního pólu ztroskotaly na těchto přirozených překážkách. Přesto se najdou odvážní, kteří stále zkoušejí prorazit dále na sever – ve jménu poznání, obchodu či slávy.
A tak se o těchto krajích dosud ví jen málo, a mnohé z toho, co se vypráví, zůstává nejisté – zda jde o pravdu, nebo o příměsi bájí a dohadů.
Z toho, co bylo dosud řečeno, je zřejmé, že severní části světa jsou plné podivností – jak co do krajiny, tak co do přírodních jevů a způsobu života lidí. Mnohé z těchto věcí jsou nám známy jen z vyprávění námořníků, cestovatelů a starých rukopisů, a často se v nich mísí pravda s bájí.
Přesto nelze pochybovat o tom, že v těchto krajích existují mnohé zázraky přírody, které dosud nebyly plně pochopeny. Věda a zkušenost postupují pomalu, ale jistě – a možná že přijde čas, kdy člověk překoná všechny překážky, které mu klade led, tma a vzdálenost, a dosáhne samotného severního pólu.
Pak bude možné oddělit to, co je pravda, od toho, co je jen výmysl, a lépe pochopit, jaký je skutečně náš svět – ve své celistvosti, od rovníku až po nejzazší polární krajiny.
K tomu ať napomáhá Bůh, který stvořil zemi, moře i hvězdy, a jenž ukryl mnohé věci nejen v hlubinách oceánů, ale i v lidské mysli.