Azory, Gibraltar, Itálie a těžké časy s novou posádkou
Bylo to na jaře v 98. roce. Vraceli jsme se přes Atlantik ze St.Martinu přes Bermudy a Azory do Gibraltaru. Z Gibu do Itálie jsme pokračovali jen dva a měla dorazit nová posádka. Plavba z Azor do Gibu byla výživná a plavba do Itálie… No, řekněme zajímavá.
Kdybych měl dnes na Azorech sednout na loď vedenou někým, jako jsem byl já před čtvrt stoletím, hned bych se sháněl po zpáteční letence. Pocit nesmrtelnosti související s věkem, maximální odhodlání, minimální zkušenosti. Prostě jsme byli mladší. Z Azor jsme vyplouvali, protože jsme spěchali...
Dnes bychom se na Azorech podívali na mobil, otevřeli Windy a měli bychom jasno, kdy a jak vyrazit. Možná bychom si pomohli i nějakým weather routingem. Počkali bychom na počasí.
Tak to tenkrát nebylo. A měli jsme spěch. V Gibu na nás měla čekat nová posádka.
Pluli jsme z Horty na Faialu. Do Gibu to bylo 1100 mil. Souostrovím jsme propluli za bezvětří na motor. Za Sao Miguelem začalo pofukovat od severu. Vítr rychle sílil a druhý den už to bylo solidních 30 uzlů NNE. Směr se víceméně držel, občas se stočil na NE. Jen ještě trochu zesílil. 40 tam nebylo, 35 naprosto stabilně a když se někdy ručička windmetru blížila ke 30, říkali jsme si, že je to fajn, že to lehá. Vlny byly… Atlantické. Odpovídaly síle větru a tomu, že vydržel týden.
Náš kurz do Gibu byl kousek přes 090°. Kdo zakusil na Atlantiku ostrý kurz ve větru mez 30 a 40 uzly, ví, že je to dost unavující. A my jsme byli unavení. Už jsme za sebou měli nějakých 25 dnů na moři a v té chvíli, ze těch podmínek, jsme si již jachting neužívali. Najíst se, na hlídku za kormidlo, odjet co musím a dolů do kajuty do postele. Vtipy jsme pořvávali po sobě z kajut. Svět byl skloněný po větru a ztrácel rovnováhu.
O této plavbě ale psát nechci. To jen abyste věděli, že když jsme dopluli do Gibu, kde část posádky odjížděla, těšili jsme se s Martinem, který na lodi se mnou zůstával, na den na souši. Na klid, na normální suchý spánek, na sprchu, na hospodu.
Na hospodu jsme dokonce měli plán. Protože na Azorech bylo levně, utratili jsme všechny peníze. Na Atlantiku jsme ale našli fendr obřích rozměrů, kouli. Vylovili jsme ho a v Gibu jsme ho prodali Čechovi, který v přístavu pracoval. Tak jsme získali kapesné na hospodu. ¨
Vše ale nakonec bylo jinak.
Na břehu čekala nová posádka. Dva nasraní chlapi po padesátce. Na sobě bundy bundeswehru, kalhoty maskovací, batohy US Army, na nich navázané vojenské plecháčky, ešusy, příbory. Chlapi s výstrojí v lese neviditelní.
Nasraní proto, že auto, které na cestu dostali od majitele lodi M.Š., nebylo v nejlepším stavu. Jeli do Gigu přískoky po 100 km. Pak zastávka u pumpy, koupit olej a dolít ho do motoru. Podle uniklého maziva byla jejich cesta vystopovatelná ještě v září 2001. Druhým důvodem nasranosti bylo, že jim nikdo nevysvětlil, že přes Atlantik se nepluje na čas. Čekali na nás druhý den a zdálo se jim to moc.
Když jsme jim řekli, že plánujeme v Gibu přespat, vzbouřili se. Chtěli hned na moře.
Dnes bych to řešil jinak, ale tenkrát jsme si s Martinem řekli, že je to vlastně jedno, jen další noci na moři.
Vypluli jsme pozdě odpoledne. Nefoukalo. Alboranské moře bylo klidné a my jsme pluli na motor k východu. Navečer jsme s Martinem uvařili, uklidili jsme nějakých 6 beden s Bohemkou, které si maskovaní chlapi přivezli, do skříněk rozdělili 2,5 kg kávy. Byla také jejich. Netušili jsme, na co toho mají tolik, ale bylo nám to jedno.
Večer oznámili, že budou spát v kokpitu. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Asi chtějí sledovat hvězdy.
Druhý den jsme se blížili Almerii. To už foukalo od východu přes 20 uzlů. Křižovali jsme.
Do kokpitu cákalo. Už bylo jasné, proč se bundeswehrová část posádky zabydlela na palubě. Vlny jim nedělaly dobře. Měli nemoc. Leželi na lavicích v kokpitu a byli nespokojení. Další sprška vody už byla moc. Bouchli hlavní luknou a přesunuli se do salonu. Jeden spal na podlaze pod sporákem, druhý ležel na sedačce za navigačním stolkem. Protože bundeswehr byl na nic, jeli jsme to s Martinem sami. Na hlídky tvrdí zálesáci z Brd nemohli, to se jim zvedal žaludek. Když jsme uvařili jídlo v kuchyni, kde překážel jeden, snědli ho. Nádobí bylo na nás. U navigace jsme museli stát, protože na sedačce u navigačního stolku spal druhý.
Za mysem Cabo de Gata se vítr stočil k severovýchodu. Zase jsme křižovali. Vojáčci jen překáželi. Kafe nepili, šampaňské nepili, do hlídek nechodili. Jen překáželi. Bylo nám to s Martinem už jedno.
Vítr lehal u Baleárů. Prvním cílem byla Ibiza. V dosahu signálu začali mobilními telefony Nokia obvolávat své sekretářky. Úkol zněl jasně. Sehnat letadlo z Ibizy domů. Za jakoukoli cenu. Sekretářky se činily.
Před Formenterou jsme stahovali plachty. Vítr nula. Do Ibizy jsme dojížděli na motor.
Už před přistáním měla naše malá armáda sbalené maskované baťohy. Byla připravená na invazi. Když padla pasarella na molo, stáli na břehu. Neotočili se, mířili na letiště. Jen přes rameno na nás jeden houkl, že takhle si ten jachting nepředstavovali.
Mě a ani Martina to netrápilo. Uklidili jsme loď, doplnili nádrže a šli konečně propít fendr.
Druhý den jsme vstávali později. Před námi bylo posledních cca 550 mil do přístavu Punta Ala v Itálii. Už zase jsme byli švorc.
Z Baleárů do Itálie nefoukalo. Hladina jako zrcadlo. Sluníčko, teplo, plavba na motor. Leželi jsme s Martinem v kokpitu a pili jsme šampaňské. Když toho bylo moc, proložili jsme to kávou. Řídil autopilot.
Možná to bylo to, co si chlapi představovali…
V Itálii jsme s Martinem měli za sebou nějakých 6000 mil dlouhou plavbu.