Americký pohár na čtyři způsoby

Americký pohár na čtyři způsoby
Viktor Brejcha

Americký pohár na čtyři způsoby

Ten, kdo sleduje dění kolem Amerického poháru, zaznamenal, že během jednoho měsíce se udály čtyři slavnostní premiéry prvních lodí pro Americký pohár. K dění v Americkém poháru nám připravil pár řádek znalec tematiky Viktor Brejcha.

Třicátý šestý ročník bude velmi významný. Důvodem jsou především nová pravidla týkající se designu lodí. Změny posledních snad ani nemohou být větší.

Co říci k designu?

Na samotný koncept lodí nepanuje jednotný názor. Dobře si vzpomínám na poslední tiskovku 34. ročníku, kde mluvil Grant Dalton o tom, že AC72 jsou velmi nákladné lodě a jak jsou po finanční stránce velkým riskem pro týmy jako je New Zealand. O ročník později jsme svědky masivní kampaně, na jejímž konci jsou super nové lodě, které potřebují ohromný engineering a vývoj, který stojí nemalé finanční prostředky. Na druhou stranu musím zmínit slova Granta z poslední tiskovky po vítězném 35. ročníku „Americký pohár není žádná beach regata…“.

Pokud bychom měli mluvit o samotném designu, mnoho toho již bylo řečeno. 75 stop dlouhý monohull opatřený dvěma křídly, vypadajícími jak žabí nohy, které vytváří hydrodynamický vztlak a dodávají jachtám stabuilitu. Velkou novinkou a zároveň otazníkem je jedno kormidlo, které musí udržet dostatečný vztlak zadní části plavidla a zároveň korigovat plavbu lodě. Současné foilující monohully mají jedno společné – začínají ve velkém řešit aerodynamiku plavidla. Starý způsob plavby (skluz nebo výtlak) nejsou chtěné. To dokazují statistiky posledního ročníku AC na Bermudách. Průměrné procento foilování vítězného Zélandu v závodech bylo 99.9 %. Hydrodynamický tvar trupu je tak méně důležitý, respektive je důležitý pouze v počátku než se loď vytáhne na křídla, na kterých v případě, že chce zvítězit, musí zůstat od startu až do cíle. S tím jsou spojeny všechny halzy a obraty, vše na foilech, jinak jste poslední.

Jiný koncept lodí pro tento ročník jsem od Zélandu neočekával. Již od začátku bylo avizováno, že se přejde od katamaránům k monohullům a je to dobře. Nový Zéland byl vždy typický svojí tvořivostí a inovacemi a díky tomu, že nastavují pravidla, mohou opět posunout svět jachtingu dále. Vzpomeňme si, jak silný vliv měly AC72 na foilování. Dnes v této kategorii mám katamarány Nacra, Phantom F18, A-Cat, GC32 a GP50. Dva roky nazpět jsme moc foilujících monohullů neviděli (až na lodě Quant) a dnes máme různé koncepty jako jsou 69F.

Co říci o nových lodích

Máme za sebou představení čtyř lodí a jsou to svým způsobem čtyři různé koncepty, i když bych spíše řekl, že jsou tři.

Prvním, kdo odhalil loď, byl nový Zéland. Za lodí stojí silný engineering, který na rozdíl od vyzyvatelů soustředil veškeré své úsilí od začátku do počítačových simulací a výpočtů. Zéland doposud neměl žádné zkušenosti s foilujícím monohullem. Spustil první AC75 a začal jezdit „na čisto“. Loď má poměrně velkou plochu pod ponorem – svým způsobem trochu vypadá jako starší 12m Class, akorát bez kýlu a s křídly. Kokpit je krytý a nemám pocit, že se dočkáme přesunu posádek během obratů. Zajímavý tvar má záď, která je tak trochu do písmene „V“. Zéland si také velmi hodně slibuje od systému soft wing, tedy křídla tvořeného dvoustěnnou hlavní plachtou. Jak moc bude tento systém výkonný snad brzy porovnáme. Zéland se drží konvenčního tvaru přídě (šipkovitý tvar) a v oblasti aerodynamiky je pro ně velmi důležitý hladký povrch (žádné vinšny, kolejnice nebo lana). V oblasti foilů je velmi těžké něco hodnotit podle fotografií. Ramena foilů jsou jednotná v rámci pravidel poháru, byla nabídnuta vyzyvatelům jako onedesign prvek za účelem snížení nákladů. Jedná se o kritický díl celého plavidla. Zéland v tuto chvíli testuje dva typy foilů (jednoduché T a modifikované T s winglety.

V pořadí druhý, kdo odhalil svoji loď byl American Magic. Jedná se o kompletně odlišný koncept lodě. Američané vsadili na spolupráci s Airbusem (hlavním ze sponzorů) a vyvinuli trup lodě podobný lodím scow – zaoblená příď. Je zřejmé, že takto tvarovaný trup bude velmi silný v letu – bude mít dobré aerodynamické vlastnosti. Ovšem na první pohled je již nyní vidět, že široký trup bude problémový v případě, že lodě by pluly výtlačným způsobem. Respektive loď by mohla mít problémy v nižších rychlostech větru, jelikož by déle trvalo, než by dosáhla efektivní rychlosti pro dostatečný hydrodynamický vztlak. Američané zatím také plují stále s běžným designem plachet. Na rozdíl do Emirates nepracují zatím s dvojitou plachtou nebo jiným konceptem soft wing. Ač se to nezdá, široký tvar trupu (velká plocha trupu ve vodě) může být kritická pro Američany. Zatím stále nejsou stanovena pravidla pro samotné závody v Aucklandu, jejichž součástí jsou také stanoveny minimální a maximální hodnoty rychlosti větru pro odstartování závodu. V případě, že Zéland by stanovil minimální hodnoty rychlosti větru nízké, pro těžší a robustnější lodě by to mohl být kritický faktor.

Třetím v pořadí, kdo spustil loď je Luna Rossa Prada. Pokud divák odfiltruje tvar přídě, zjistí, že loď je tvarově velmi podobná té, kterou postavil Nový Zéland. A není se čemu divit. Zéland poskytl vyzyvatelům design první lodě. Luna Rossa od začátku spolupracuje se Zélandem, velká část engineeringu a vývoje ramen byla provedena v Itálii (za výrobou ramen stojí italská skupina PERSICO). Italové zatím ještě neplachtí, bude zajímavé sledovat, zda přijdou s čistě vlastním konceptem oplachtění nebo se budou opět inspirovat z obhájce. Už nyní je ale vidět znatelný rozdíl v podobě T foilů, které na rozdíl od ostatních v tuto chvíli mají i element podobný torpédu kýlu – zřejmě za cílem zvýšit klopný moment návětrného ramene během plavby.

Čtvrtou a asi i nejdiskutovanější lodí je britský INEOS. Známý prohlásil, že Britům se podařilo postavit foilující cyklistické sedlo (INEOS je sponzorem jednoho z britských cyklistických týmů pro Tour de France). Fotografie a informace o této lodi jsou staré pouze několik dní a je tedy těžké zatím tento koncept smysluplně „uchopit“. Očividně Britové spoléhají na simulace aerodynamiky. Tvarování přídě naznačuje, že cílem je, pokud možno co nejvíce větru vhánět přídí přímo do plachet, tak jak tomu je například u lodě CQS, které byla jedna z prvních, která začala tvarovat boky přídě tak, aby směrovala vítr do plachet. Záď je opět široká a bude především mít charakter chránění jachtařů během závodu. Je otázkou, jak tato loď bude plout ve výtlaku, tedy když nebude na foilech a jak bude takto odlehčená příď reagovat v případě ostrého zapíchnutí přídě. To ovšem ukáže samotný čas a první záběry z testování.

Co nás v následujících týdnech čeká?

To je velká otázka. Pravidla dovolují stavbu dvou lodí. To znamená, že tyto lodě jsou testovací. Týmy na nich zjistí, co udělaly dobře a co špatně. Srovnání lodí mezi sebou se bohužel jen tak nedočkáme. Zajímavé bude vidět, jaké foily budou dominovat a jakých rychlostních hodnot se dočkáme. Velkým lákadlem je překročení hranice 50ti uzlů. V tuto chvíli máme také pouze 3 vyzyvatele a čeká se, zda nakonec nalezne druhý americký tým Stars&Stripes finanční podporu pro účast. V opačném případě nás čeká Prada Cup v podání tří týmů, což bude znamenat menší počet rozjížděk = strávený čas na vodě = kratší zážitky ze sledování apod.

Posádky

V tuto chvíli víme, že Peter Burling a Glenn Ashby jsou součástí týmu obhájce. Novému Zélandu se naštěstí neopakuje minulost, kdy jim prémiový skipper utekl do Švýcarska, zlákán penězi a slávou… Ovšem ostatní jachtaři zažívají rošádu. Vzhledem k tomu, že Oracle není sponzorem American Magic, tak po volném Spithillovi sáhla Luna Rossa. Ten tak doplnil italský tým vedený Maxem Sirenou a Francesco Brunim. Spolu s Jimmym do týmu vstoupil také Shannon Falcone. Jinak Italové spoléhají především na mladou generaci a nové jachtaře se snaží si vychovat. Američany vede Terry Hutchinson, který přivedl do týmu Deana Barkera, který vedl neúspěšný Team Japan v posledním ročníku.

Americký pohár je závod o vývoji. V současné době jsou všechna velká konstrukční studia zaneprázdněna vývojem lodí do IMOCA třídy, kde lodě budou jak pro sólo plavby, tak pro The Ocean Race. Nicméně i poháru se drží velká jména.  Nový Zéland se opírá nejen o svůj silný tým, ale především o francouzského konstruktéra Guillaume Verdiera, který patří mezi největší osobnosti konstrukce a stojí za všemi loděmi Zélandu – AC72 i AC50. Italové naopak spoléhají na Martina Fischera, který patří stejně jako Verdier do špičky. S Martinem jsem měl možnost spolupracovat v dobách, kdy se formovala nová podoba The Ocean Race. Je to bez pochyby jeden z nejinovativnějších konstruktérů současnosti. Mezi další konstruktéry Luna Rossy bych také zmínil Davide Tagliapietru z ST Yacht, který stojí za mnoha strukturálními řešeními Italů.

 

 

Theme picker

Na horu